ECLI:CZ:US:2023:1.US.949.23.1
sp. zn. I. ÚS 949/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Vladimíra Macury a Marty Berkové, obou zastoupených Mgr. Zuzanou Zádrapovou, advokátkou, sídlem Nádražní 879/27, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 861/2022-167, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2021 č. j. 71 Co 185/2021-145 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. března 2021 č. j. 12 C 184/2017-106, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Ing. Romana Lyska a Bc. Soni Lyskové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 a dále v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali toho, aby soud uložil povinnost: 1) oběma vedlejším účastníkům jako žalovaným smazat zvukové i obrazové záznamy stěžovatelů pořízené dne 30. 4. 2016 včetně všech případných kopií, 2) oběma vedlejším účastníkům zaslat každému ze stěžovatelů zvlášť písemnou omluvu ve znění ve výroku uvedeném, 3) vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 4) vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 5) vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč, 6) vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci nebylo zjištěno, že by vedlejší účastníci pořídili zvukový či obrazový záznam stěžovatelů dne 30. 4. 2016, a že by hrubě stěžovatelům nadávali a omezovali je v pohybu. Jde-li o uváděné pomluvy v průběhu soudních řízení, jde o procesní obranu, popřípadě popis událostí.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelé odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nelze vyhovět návrhu stěžovatelů na odstranění uvedených zvukových a obrazovaných záznamů, neboť uvedeným skutkem ze dne 30. 4. 2016 nedošlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů. Stěžovatelé se dále domáhali nemajetkové újmy za výroky, které měli vedlejší účastníci pronést v průběhu trestních či civilně právních soudních řízení, v rámci kterých vypovídali jako svědci, či se vyjadřovali jako účastníci řízení a ve kterých byly řešeny jejich vzájemné rodinné vztahy, resp. neshody. S ohledem na zjevně nepřátelské vztahy mezi účastníky nelze podle soudu uvedené výroky hodnotit jako exces v rámci výkonu jejich procesních práv a povinností. Za této situace nelze tvrzené výroky vedlejších účastníků kvalifikovat jako vybočení z mezí jejich účastnických či svědeckých výpovědí či vyjádření, se všemi z toho plynoucími důsledky. Podle názoru krajského soudu nelze přehlédnout ani skutečnost, že k prvnímu tvrzenému výroku mělo dojít již v roce 2013 a žaloba na ochranu osobnosti ze strany stěžovatelů byla podána až v červenci 2017, tj. po uplynutí čtyř let. Rovněž tato skutečnost vedla soud k závěru, že tvrzené výroky nejsou takového charakteru, aby významným způsobem zasáhly do osobnostních práv stěžovatelů. Za situace, kdy účastníci vedou více soudních či jiných řízení, ve kterých se vzájemně obviňují ze lží, pomluv a zášti vůči druhé straně, nelze jimi užívané expresivní výrazy považovat za zásah do osobnostních práv a nelze se tak s úspěchem domáhat ochrany osobnostních práv prostřednictvím soudních řízení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud poukázal na to, že v předmětné věci bylo napadeným rozhodnutím rozhodováno o částce nedosahující zákonem stanoveného bagatelního limitu dovolacího přezkumu 50 000 Kč. V části, v níž dovolání usilovalo o zpochybnění rozhodnutí ve vztahu k požadované peněžité satisfakci v celkové výši 20 000 Kč, je proto dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nepřípustné. Dovolání v části směřující proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Dovolání není podle Nejvyššího soudu přípustné ani v části, v níž směřovalo ke zpochybnění rozhodnutí o likvidaci zvukových a obrazových záznamů a imateriální satisfakci (omluvě), neboť stěžovatelé přesně neidentifikovali právní otázku, v níž by krajským soudem nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu, a nesplnili tak požadavek §237 a §241a odst. 2 o. s. ř., na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci krajský soud, a samotné hodnocení důkazů krajským soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Kritika nedoplnění dokazování se pak míjí s vymezením otázky ve smyslu §237 o. s. ř., neboť k vadám řízení Nejvyšší soud v zásadě přihlíží jen u přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), a jen jde-li o vady přímo ohrožující věcnou správnost výsledného rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími obecných soudů jim nebyla poskytnuta ochrana proti nezákonnému zásahu vedlejších účastníků do jejich práva na ochranu osobnosti a soukromí. Obecné soudy svými rozhodnutími narušily rovnost stěžovatelů a vedlejších účastníků v právech, když nepřihlédly k nevěrohodnosti tvrzení vedlejších účastníků, na kterou stěžovatelé poukazovali, a která plyne z obsahu všech dalších řízení mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, na která sami vedlejší účastníci poukazovali.
6. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy konstatovaly, že zásah do jejich práv dne 30. 4. 2016 nebyl prokázán, aniž by zajistily stěžovateli navrhované důkazy, které z povahy věci stěžovatelé nemohli zajistit sami (zejména videozáznam z předmětného dne, záznam rozhovoru mezi vedlejšími účastníky a svědkyní a zjištění GPS poloh telefonu vedlejšího účastníka v předmětný den), a aniž by provedly další stěžovateli navrhované a předkládané důkazy, které byly podstatné pro zjištění skutkového stavu (zejména výslechy svědků, kteří by mohli vypovědět k údajnému psaní pomlouvačných dopisů stěžovateli zaměstnavatelům vedlejších účastníků i k incidentu ze dne 30. 4. 2016), nepřiměřeně rozhodly v neprospěch stěžovatelů s odůvodněním, že tvrzení stěžovatelů nebyla prokázána a stěžovatelé neunesli důkazní břemeno. Účastnické výpovědi stěžovatelů pak obecné soudy nepřiměřeně upozadily s odůvodněním vyhrocenými a zjevně nepřátelskými vztahy mezi účastníky, když právě vzhledem k této skutečnosti a k předchozím doloženým zásahům vedlejších účastníků do práv stěžovatelů měly obecné soudy tomuto důkazu přiznat váhu. Tento postup obecných soudů stěžovatelé považují za rozporný s konstantní judikaturou a s právem na spravedlivý proces.
7. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy ve vztahu k druhé části žaloby, týkající se pomluv vedlejších účastníků na adresu stěžovatelů, představujících zásah do jejich práva na ochranu osobnosti, nesprávně a nepřiměřeně vyhodnotily, že tyto pomluvy nepředstavují vybočení z mezí účastnických či svědeckých výpovědí či vyjádření a exces z výkonu procesních práv a povinností. Obecné soudy přitom nepřihlížely ke skutečnosti, že pomluvy obsažené v žalobě stěžovatelů představují pouhý zlomek dlouhodobého protiprávního jednání vedlejších účastníků vůči stěžovatelům a zásahů do jejich základních práv, ke kterým docházelo jak v řízeních před soudy, tak mimo ně a nadále dochází. Stěžovatelé přitom obecným soudům předkládali k prokázání těchto skutečností řadu důkazů.
8. Stěžovatelé dovozují, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do jejich práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 Listiny, a práva na ochranu osobnosti, zaručeného čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, neboť stěžovatelům upřely zákonem stanovenou ochranu před neoprávněnými zásahy do práva na ochranu jejich osobnosti a soukromí a nepřiznaly jim dostatečné zadostiučinění, ačkoliv pro takové rozhodnutí byly dány zákonné předpoklady a navrženy dostatečné důkazy. Obecné soudy se přinejmenším ve vztahu k incidentu ze dne 30. 4. 2016 dostatečně nevypořádaly s tvrzeními a důkazy účastníků a nezajistily důkazy, které stěžovatelé sami schopni zajistit nebyli, což je porušením práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Namítají-li stěžovatelé v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" důkazy jimi provedené. K jejich "přehodnocení" je oprávněn přistoupit pouze tehdy, jsou-li skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako věcně neudržitelný a v konečném důsledku i nespravedlivý (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). O takový případ v posuzované věci nejde.
13. Vytýkají-li stěžovatelé soudům, že nevyhověly jejich návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Této své povinnosti obecné soudy v posuzované věci dostály.
14. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že okresní soud v předmětném řízení při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění, která vyhodnotil v souladu se zásadami odpovídajícími §132 o. s. ř. Z těchto důvodů krajský soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejal, když skutkový stav zůstal v odvolacím řízení nezměněn. Shodně s okresním soudem neprovedl krajský soud důkazy navrhované stěžovateli, když tyto považoval za nadbytečné, a ztotožnil se v tomto směru se závěry, které učinil okresní soud. Krajský soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě vyložil, z jakých důvodů další stěžovateli navrhované důkazy neprovedl. Krajský soud konstatoval, že okresní soud založil své právní posouzení na skutečnosti, že nebylo zjištěno, že by vedlejší účastníci pořídili zvukový či obrazový záznam stěžovatelů dne 30. 4. 2016 a že by hrubě stěžovatelům nadávali a omezovali je v pohybu. Jde-li o uváděné pomluvy v průběhu soudních řízení, jde o procesní obranu, popřípadě popis událostí. Krajský soud se s touto právní argumentací okresního soudu ztotožnil. Krajský soud zdůraznil, že rodinné vztahy mezi účastníky řízení (vedlejší účastníci jsou dcerou a zetěm stěžovatelky) lze charakterizovat jako dlouhodobě velmi konfliktní a rozvrácené, veškeré spory mezi sebou řeší prostřednictvím soudů a jiných státních orgánů a vzájemné osočování je způsobem jejich komunikace. Jelikož se účastníci vzájemně obviňují ze lží a pomluv v rámci různých soudních řízení, nelze jimi užívané expresivní výrazy považovat za zásah do osobnostních práv a s úspěchem se domáhat ochrany osobnostních práv prostřednictvím soudních řízení. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti cokoli vytknout.
15. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy postupovaly při hodnocení důkazů v souladu se zásadami spravedlivého procesu. V intencích §132 o. s. ř., provedené důkazy hodnotily podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud, jak z výše uvedeného vyplývá, je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces však v posuzované věci zjištěn nebyl. Obecné soudy ve svých rozhodnutích podrobně odůvodnily, k jakým skutkovým závěrům dospěly a na základě jakých důkazů, a jaké právní závěry ze svých skutkových zjištění učinily.
16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jejich nároků. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu.
17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se věcí a námitkami stěžovatelů řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a ústavně konformním způsobem vyložil, proč dovolání neshledal přípustným. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu