ECLI:CZ:US:2023:1.US.955.23.1
sp. zn. I. ÚS 955/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky AGRO MARTINICE s. r. o., se sídlem v Březnici, Martinice 1, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 164/2021-31 ze dne 6. 2. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zemědělství, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ("NSS"), neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V projednávané věci jde o dotaci z Programu rozvoje venkova na období 2014 - 2020. Stěžovatelka se domáhala vyplacení dotace na svůj projekt "Agropenzion Martinice", její žádosti však nebylo vyhověno. Stěžovatelka nesplnila veškeré podmínky pro vyplacení dotace, a proto jí byla uložena sankce v podobě snížení dotace o 100 % a ukončení administrace její žádosti o dotaci. Konkrétně bylo zjištěno, že penzion stěžovatelky není samostatným funkčním celkem, ale je součástí areálu Equitana hotel resort, který jako celek nesplňuje dotační podmínku maximální kapacity 40 lůžek.
3. Stěžovatelka se neúspěšně obrátila na Ministerstvo zemědělství, které zamítlo rozhodnutím č. j. 36679/2020-MZE-14113 ze dne 15. 7. 2020 její návrh na zrušení sankce a vrácení penzionu "do administrace". Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelka podala správní žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem č. j. 11 A 88/2020-42 ze dne 20. 4. 2021. NSS následně kasační stížnost stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Státní zemědělský a intervenční fond ("SZIF"), Ministerstvo zemědělství i správní soudy porušily její právo na legitimní očekávání, po celou dobu administrace žádosti postupovala v dobré víře ve správnost svého počínání, o čemž byla ze strany SZIF ubezpečována schvalováním závěrů administrativní kontroly i podpisem dohody o poskytnutí dotace. Tvrdí-li nyní právní orgány, že stěžovatelka nemá na dotaci nárok, nedokáže si vysvětlit, proč byla od dubna 2017 do ledna 2019 ze strany SZIF uváděna v omyl, že je žádost v souladu s příslušnými pravidly stanovícími podmínky pro poskytování dotace. Stěžovatelka v důsledku postupu SZIF investovala do projektu částku přesahující deset milionů korun. Byť administrátor žádosti může vlastní rozhodovací praxi změnit, nesmí tak učinit svévolně, což se v případě stěžovatelky stalo. Stěžovatelka má za to, že byla dřívějším postupem SZIF a Ministerstva zemědělství vytvořena správní praxe, která se stala pro administrátora žádosti závaznou, a detailně odkazuje na rozsudek NSS č. j. 1 Afs 289/2019-41 ze dne 18. 03. 2021, který se otázkou legitimního očekávání zabýval. Stěžovatelka tvrdí, že v dosavadním řízení dostatečně prokázala, že její penzion je samostatným funkčním celkem. Objekt plní samostatnou funkci, pro kterou byl povolen a zkolaudován; stavba obsahuje pět apartmánů a ubytovací zařízení lze provozovat jako samostatný provoz. Stěžovatelka detailně popisuje připojení penzionu na elektřinu, vodovod, kanalizaci a teplovod. Byť penzion sousedí s hotelem, všechny - stěžovatelkou od počátku tvrzené a prokázané skutečnosti - nasvědčují závěru, že jde o samostatný funkční celek. Penzion je propagován vlastními propagačními materiály a všechny relevantní správní orgány (stavební úřad, hygienická stanice) jej za samostatný funkční celek považují. Případné zpochybnění samostatného kolaudačního rozhodnutí pro penzion by znamenalo překročení věcné příslušnosti SZIF a neoprávněný zásah do pravomoci jiného správního orgánu. Připojila-li by se stěžovatelka až na obecní vodovod, obecní studnu, případně na obecní zdroj tepla, a dohodla-li by se s obcí na přístupu do areálu přes obecní pozemky, její žádost by byla zřejmě posouzena jinak; nerozumí však tomu, proč uvedené nemůže učinit s jiným subjektem než s obcí. Podle stěžovatelky správní soudy účelově zaměňují "povolené kooperace dvou podnikatelských subjektů" v souladu s dotačními pravidly a "propojenosti funkční". Vytýkají-li správní soudy stěžovatelce, že opakuje stejné argumenty, činí tak z důvodu vadného posuzování nezměněného skutkového stavu.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona. Stěžovatelka je zastoupena advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi - tak je tomu i v nyní projednávané věci stěžovatelky.
7. Ke klíčové námitce stěžovatelky, že SZIF a Ministerstvo zemědělství porušily její legitimní očekávání ohledně vyplacení dotace, je předně třeba uvést, že NSS se jí podle §104 odst. 4 soudního řádu správního věcně podrobně nezabýval, neboť jí stěžovatelka ve správní žalobě nevznesla, byť jí v tom objektivně nic nebránilo (bod 18 napadeného rozsudku). Z téhož důvodu se jí nemůže podrobně zabývat ani Ústavní soud. Její podrobné posouzení by bylo porušením zásady subsidiarity, která nespočívá jen v požadavku formálního vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, nýbrž zahrnuje i požadavek materiálního předestření argumentace obecným soudům, jimž podle čl. 4 Ústavy rovněž přísluší ochrana všech základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1838/21 ze dne 24. 8. 2021, bod 16).
8. NSS nad rámec svého odůvodnění uvedl, že ukončení administrace žádosti o dotaci nebrání, že SZIF v průběhu procesu nevznesl žádnou připomínku k projektu ani požadavek na vysvětlení nebo doplnění žádosti (bod 18 napadeného rozsudku). Podle Ústavního soudu uvedený závěr z ústavněprávního hlediska obstojí; stěžovatelce nevzniklo legitimní očekávání, že jí bude dotace vyplacena bez dalšího. Legitimně očekávat stěžovatelka naopak mohla, že dotační podmínky musí být plněny po celou dobu trvání závazku, tedy i po podpisu příslušné dohody o poskytnutí dotace. Jak vyplývá z dřívější judikatury Ústavního soudu - skutečnost, že byl poskytovatel dotace seznámen s indiciemi, které mohly vést k jejímu nepřiznání, a přesto nezamítl žádost "neprodleně", nezakládá legitimní očekávání; naopak, za dodržení všech podmínek dotací jsou po celou dobu odpovědni příjemci podpory (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 986/18 ze dne 12. 3. 2019, bod 11). NSS v napadeném rozhodnutí odkázal na svůj rozsudek č. j. 6 Afs 275/2015-39 ze dne 15. 11. 2016, ve kterém uvedené podmínky vzniku legitimního očekávání žadatelů o dotaci vymezil, a v tomto ohledu mu nelze nic vytknout.
9. Rozporuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu i závěr ohledně funkční nesamostatnosti penzionu, pouze polemizuje s posouzením kritérií technické infrastruktury a způsobu propagace ze strany správních soudů, aniž by předkládala kvalifikovanou ústavně právní argumentaci. Odůvodnění předmětného závěru podle Ústavního soudu nelze považovat za extrémní exces, jež by ospravedlňoval výjimečný zásah do činnosti správních soudů. NSS stěžovatelce řádně vysvětlil, že jiné správní orgány posuzují samostatnost objektu penzionu podle jiných zákonných podmínek, které nutně nemusí být relevantní pro poskytnutí dotace (bod 15 napadeného rozsudku). Zároveň v odůvodnění uvedl, že absence samostatné recepce a způsob propagace penzionu internetovými stránkami registrovanými až po provedené kontrole SZIF jsou pouze dílčími argumenty ve prospěch závěru o nesamostatnosti objektu (viz body 14 a 16 napadeného rozhodnutí). Lze uzavřít, že rovněž odůvodnění závěru o funkční propojenosti objektů potřebnému ústavněprávnímu standardu dostálo.
10. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu