ECLI:CZ:US:2023:1.US.961.23.1
sp. zn. I. ÚS 961/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. února 2023 č. j. 4 T 42/2016-28676, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4 T 42/2016-25630, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 6. 2022 č. j. 2 To 127/2020-28029, byl stěžovateli uložen společný úhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmi roků se zařazením do věznice s ostrahou, dále trest propadnutí věci, peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb po 26 000 Kč, v celkové výměře 13 000 000 Kč, a trest zákazu činnosti. Podle §45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl zrušen výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku krajského soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33778, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994.
3. Usnesením krajského soudu ze dne 23. 12. 2022 č. j. 4 T 42/2016-28456 bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že se stěžovateli započítává podle §92 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku do tohoto peněžitého trestu zčásti vykonaný peněžitý trest ve výši 5 474 290 Kč, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 T 21/2013-33778, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 26. 6. 2019 č. j. 6 To 64/2018-34994, když výrok o vině a trestu z tohoto rozsudku byl podle §45 odst. 1 trestního zákoníku zrušen. Stěžovateli tak zbyla k úhradě část peněžitého trestu ve výši 7 525 710 Kč.
4. Dne 12. 1. 2023 podal stěžovatel žádost o povolení splácení shora uvedeného peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách s tím, že výši splátek nechává na úvaze soudu. Svoji žádost odůvodnil tím, že v současné době nedisponuje volnými peněžními prostředky, které by mu umožnily úhradu celé zbývající části peněžitého trestu v soudem stanovené jednoměsíční lhůtě. Ke své majetkové situaci uvedl, že má zajištěnou částku ve výši 657 000 Kč v úschově Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2012, dále majetek, který je předmětem dosud neskončeného dědického řízení po jeho matce vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1099/2008 a dědického řízení po otci vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 1603/2014, přičemž výše pozůstalosti je stanovena celkovou částkou na cca 28,8 mil. Kč, dále spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 na pozemcích zapsaných na LV č. X v katastrálním území Z., ohledně něhož probíhá u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 393/2019 řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, s hodnotou cca 5,5 mil. Kč, v neposlední řadě pohledávku vůči druhému spoluvlastníku nemovitostí zapsaných na LV č. X v katastrálním území Z. z titulu jejich užívání nad rámec spoluvlastnického podílu od roku 1994, a to v odhadované výši 2 500 000 Kč (20 000 Kč měsíčně), a pracovní odměnu v řádu stovek až jednotek tisíc Kč měsíčně. Dále stěžovatel uvedl, že s ohledem na probíhající řízení nelze tento majetek nyní využít k úhradě peněžitého trestu, avšak v případě jeho zpeněžení by výtěžek měl s jistotou dostačovat k plné úhradě nedoplatku peněžitého trestu, do té doby bude splácet peněžitý trest prostřednictvím srážek ze mzdy (resp. odměny).
5. Krajský soud napadeným usnesením podle §342 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli povolil splácení peněžitého trestu, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2020 č. j. 4 T 42/2016-25630, ve znění rozsudku vrchního soudu ze dne 21. 6. 2022 č. j. 2 To 127/2020-28029. Výši měsíčních splátek stanovil částkou 600 000 Kč s tím, že splátky je stěžovatel povinen uhradit do 15. dne v měsíci počínaje od měsíce února 2023.
6. Po přezkoumání žádosti stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že jsou dány podmínky pro to, aby jí bylo vyhověno, a to zejména z toho důvodu, že stěžovatel aktuálně nedisponuje s volnými peněžními prostředky a není tak možné, aby peněžitý trest zaplatil ve lhůtě stanovené soudem. S ohledem na to, že nebylo možno s jistotou určit dobu skončení shora uvedených civilních řízení, a nebylo tak možné předpokládat zpeněžení majetku, který je předmětem těchto řízení ve lhůtě 1-2 let, stanovil výši měsíčních splátek tak, aby peněžitý trest byl splacen ve lhůtě přibližně dvanácti měsíců od povolení měsíčních splátek. Konstatoval, že takovou lhůtu považuje za přiměřenou, a to i vzhledem k celkové době, po kterou je stěžovateli známo, že je povinen peněžitý trest hradit.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 245/23 (pozn. všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Tvrdí, že splácení soudem stanovených splátek je mimo jeho faktické možnosti. Opětovně, stejně jako v žádosti o povolení splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách, uvádí, že v současné době je ve výkonu trestu odnětí svobody a jeho jediným zdrojem příjmů je odměna vězně ve výši jednotek tisíc Kč měsíčně. Přestože krajský soud shledal, že nemovitý majetek, finanční prostředky zajištěné v trestním řízení a nyní uložené v úschově soudu a pozůstalost po rodičích stěžovatele nebudou pravděpodobně ve lhůtě jednoho až dvou let disponibilní k úhradě peněžitého trestu, stanovil výši splátek 600 000 Kč měsíčně. Tím podle stěžovatele vědomě vytvořil podmínky pro nařízení exekučního vymáhání peněžitého trestu. Dále stěžovatel znovu podrobně popisuje, jaký majetek a příjmy má aktuálně k dispozici a jaké doklady doložil krajskému soudu ke své žádosti. Zdůrazňuje, že se úhradě peněžitého trestu nevyhýbá, ale že soudem stanovené splátky jsou mimo jeho reálné možnosti, resp. že jde o povinnost nesplnitelnou. Má za to, že krajský soud se otázkou, zda je výše stanovených splátek pro něj přiměřená, nezabýval, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy dopad některého ústavně zaručeného základního práva či svobody na posuzovanou věc nebo se dopustí neakceptovatelné libovůle či svévole, spočívající v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů, nebo v rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471) a nález ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375)]. Takovou kvalifikovanou vadu Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti výši soudem stanovených peněžitých splátek, které považuje za nepřiměřené a reálně nesplnitelné. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 245/23.
12. K odkazu stěžovatele na judikaturu Ústavní soud podotýká, že nález sp. zn. III. ÚS 245/23 nelze považovat v nyní posuzované věci za přiléhavý, neboť řešil případ, kdy rozhodující soud své rozhodnutí opřel o právní úpravu, jež v době jeho rozhodování již byla neplatná. O nic takového ale v posuzované věci nejde.
13. K námitkám stěžovatele Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že základním předpokladem pro uložení peněžitého trestu je skutečnost, že pachatel úmyslného trestného činu trestnou činností získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch pachatele, který získal z trestné činnosti, nelze-li takový prospěch odčerpat jinak. Teprve při stanovení konkrétní výměry peněžitého trestu se zohledňují osobní a majetkové poměry pachatele, a to z důvodu, aby byl uložený peněžitý trestu dobytný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 199/05).
14. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku vrchního soudu ze dne 21. 6. 2022 sp. zn. 2 To 127/2020 se podává, že soud při ukládání peněžitého trestu přihlédl ke skutečnosti, že byť stěžovatel nebyl hlavním hybatelem předmětné trestné činnosti, bez jeho přičinění a kontroly s ohledem na jeho postavení a pozici hejtmana Středočeského kraje a člena Rady Středočeského kraje, kdy ovlivňoval proces výběrového řízení ve prospěch předem dohodnutého vítěze, a dále i tak, aby bylo možno vyčerpat veškeré prostředky kraje na danou zakázku vyčleněné, by trestná činnost ztratila jeden ze svých nejdůležitějších článků, a v podstatě by byla nerealizovatelná. Zdůraznil rovněž, že nebylo možno pominout ani okolnost, že to byl právě stěžovatel, kdo na inkasovaných úplatcích získal ze všech obžalovaných největší podíl. S ohledem na to stěžovateli vedle dalších trestů uložil podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku i peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb po 26 000 Kč, v celkové výměře 13 000 000 Kč. K majetkovým poměrům stěžovatele vrchní soud doplnil dokazování zejména materiály, které předkládal samotný stěžovatel, a vyšel také z dokazování ohledně jeho majetkových poměrů, které bylo řešeno v tzv. I. větvi. Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že peněžitý trest, který stěžovateli uložil, je trestem přiměřeným a dobytným, neboť stěžovatel byl dlouhodobě výdělečně činný a vlastní nemovitý majetek. Podle vrchního soudu jde o trest adekvátní, a to zejména v kombinaci s uloženým trestem odnětí svobody a trestem zákazu činnosti.
15. S ohledem na funkci trestu nelze přehlížet, že stěžovatel byl uznán vinným úmyslným trestným činem, jehož spácháním získal značný majetkový prospěch. Rozhodující soud se před uložením peněžitého trestu podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku prokazatelně zabýval všemi okolnostmi relevantními pro jeho uložení a jeho výši. K tomu je třeba poukázat rovněž na znění §68 odst. 4 trestního zákoníku, podle něhož příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1084/12).
16. Podle §342 odst. 1 písm. b) trestního řádu může předseda senátu ve vykonávacím řízení na žádost odsouzeného z důležitých důvodů povolit splácení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách. Za důležité důvody je přitom třeba považovat takové změny osobní nebo rodinné povahy, k nimž zpravidla došlo po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, které výrazně zeslabují schopnost odsouzeného uhradit peněžitý trest a nejsou projevem jeho snahy vyhnout se výkonu peněžitého trestu.
17. Ústavní soud především konstatuje, že rozhodování soudů ve vykonávacím řízení trestním podrobuje oproti meritorním rozhodnutím jen přiměřenému přezkumu. V nyní posuzované věci krajský soud vzhledem k výši uloženého peněžitého trestu vyhověl žádosti stěžovatele a napadeným usnesením mu podle §342 odst. 1 písm. b) trestního řádu povolil splácení uloženého peněžitého trestu, kdy výši měsíčních splátek stanovil částkou 600 000 Kč. Vysvětlil, že tak učinil z toho důvodu, že stěžovatel aktuálně nedisponuje s volnými peněžními prostředky a není tak možné, aby peněžitý trest zaplatil ve lhůtě stanovené soudem. S ohledem na to, že ve lhůtě jednoho až dvou let nebylo možno s jistotou předpokládat zpeněžení majetku stěžovatele popsaného v žádosti, stanovil výši měsíčních splátek tak, aby peněžitý trest byl splacen ve lhůtě přibližně dvanácti měsíců od povolení měsíčních splátek. Konstatoval, že takovou lhůtu považuje za přiměřenou, a to i vzhledem k celkové době, po kterou je stěžovateli známo, že je povinen peněžitý trest hradit.
18. Ústavní soud považuje rozhodnutí krajského soudu a jeho odůvodnění za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v rozhodnutí uvedl, které okolnosti považoval za rozhodující pro posouzení věci a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnil. V jeho postupu Ústavní soud nespatřuje rysy porušení ústavnosti, zvláště když posuzuje napadené rozhodnutí z hlediska ústavního pořádku, kdy jeho úkolem není se detailně zabývat výší měsíčních splátek peněžitého trestu, což je v kognici obecného soudu v rámci výkonu uloženého peněžitého trestu, zvláště když je to právě obecný soud, který nejlépe může posoudit majetkové poměry stěžovatele, které jsou pro takové rozhodnutí podstatné.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu