ECLI:CZ:US:2023:1.US.969.23.1
sp. zn. I. ÚS 969/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti MESANA Real s.r.o., Máchova 2161, Tachov, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 2023 č. j. 9 A 325/2011-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Nový Knín (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 13. 4. 2010 č. j. 2700/10-ič/6, sp. zn. 2700/09-Č, rozhodl ve spojeném územním a stavebním řízení na základě žádosti stěžovatelky o umístění a povolení stavby "Fotovoltaická elektrárna na výrobu elektrické energie (stavba dočasná)" (FVE) na pozemku parc. č. 217/1 v k. ú. Nová Hraštice. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 30. 7. 2010 č. j. 133311/2010/KUSK, sp. zn. SZ 106771/2010/KUSK REG/Gr, částečně změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že do jeho výroku doplnil, že se stavba FVE umisťuje a povoluje též na pozemku parc. č. 217/3 v k. ú. Nová Hraštice; jako nepřípustné zamítl odvolání MUDr. Ireny Salingerové (dále jen "vedlejší účastnice č. 1"). Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník č. 2") rozhodnutím č. j. 39722/2010-83/1165 ze dne 24. 5. 2011 na základě podnětu k zahájení přezkumného řízení podaného vedlejší účastnicí č. 1 zrušil obě uvedená rozhodnutí a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. 2 podala stěžovatelka rozklad, který ministr pro místní rozvoj rozhodnutím ze dne 15. 11. 2011 č. j. 27824/2011-31-4 zamítl.
Stěžovatelka se proti rozhodnutí ministra pro místní rozvoj bránila žalobou u městského soudu, jenž ji zamítl rozsudkem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 9 A 325/2011-61. Stejně tak Nejvyšší správní soud její kasační stížnost rozsudkem ze dne 22. 10. 2015 č. j. 10 As 106/2015-108 zamítl. Proti rozsudkům správních soudů podala ústavní stížnost, které Ústavní soud vyhověl a nálezem ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. I. ÚS 17/16 oba rozsudky zrušil. Městský soud dospěl při druhém posouzení věci k závěru, že žaloba stěžovatelky není důvodná, a proto ji opětovně zamítl rozsudkem ze dne 31. 7. 2019 č. j. 9 A 325/2011-107. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2021 č. j. 10 As 377/2019-52 v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky druhý rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v pořadí již třetím, v záhlaví označeným rozsudkem, žalobu stěžovatelky opětovně zamítl.
Stěžovatelka zejména tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který nedoplnil dokazování a pouze polemizoval s právními závěry Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka uvádí, že důvody ústavní stížnosti jsou v podstatě shodné s důvody kasační stížnosti a jsou dány nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení a dále pro vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Dříve než Ústavní soud posoudí opodstatněnost ústavní stížnosti stěžovatelky, musí se nejprve zabývat splněním procesních předpokladů. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") totiž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Stěžovatelka nyní ústavní stížností brojí přímo proti rozsudku, kterým městský soud ve věci rozhodoval opakovaně po kasaci Nejvyšším správním soudem. Městský soud přitom stěžovatelku v napadeném rozhodnutí poučil, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost. Podle stěžovatelky však není postaveno na jisto, zda kasační stížnost je - s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. - přípustná či nikoliv.
Stěžovatelka Ústavní soud sama upozornila, že z "procesní opatrnosti" podala souběžně s ústavní stížností kasační stížnost, o které je dosud vedeno řízení u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 10 As 32/2023. V takovém případě je třeba její ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout, jelikož by její projednání bylo v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů a mohlo by zároveň dojít k vydání protichůdných rozhodnutí v téže věci, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty (obdobně srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1720/13 nebo II. ÚS 2277/19).
Nebude-li stěžovatelka v řízení o kasační stížnosti úspěšná, nic jí nebrání v podání ústavní stížnosti nové, i kdyby byla její kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud přitom nebude oprávněn odmítnout stěžovatelčinu případnou novou ústavní stížnost proti rozsudku městského soudu pro opožděnost, neboť by to zakládalo odepření spravedlnosti (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 nebo I. ÚS 2278/19).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj