ECLI:CZ:US:2023:1.US.978.23.1
sp. zn. I. ÚS 978/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 972/2022-3319 ze dne 14. prosince 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 18/2022-3164 ze dne 28. března 2022 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 35 T 1/2021-2991 ze dne 12. listopadu 2021, ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a připojený návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatel vinným ze spáchání 1) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 2 písm. c) trestního zákoníku, 2) přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1 trestního zákoníku, 3) zločinu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku a 4) přečinu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Za to nalézací soud uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků ve věznici s ostrahou, trest propadnutí ve výroku uvedeného majetku a specifikovaných věcí, a uložil mu povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené zdravotní pojišťovně 4 833 Kč.
2. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání (I) k odvolání státního zástupce částečně zrušil výrok o vině pod bodem 1) a celý výrok o trestu. Nově rozhodl tak, že (II) uznal stěžovatele vinným ze spáchání 1) zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákoníku, a uložil mu za tento zločin a za sbíhající se trestné činy pod body 2) - 4) rozsudku nalézacího soudu úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, trest propadnutí části majetku uvedeného ve výroku a trest propadnutí tamtéž konkrétně popsaných věcí (III). Odvolání stěžovatele odvolací soud zamítl a (IV) v ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek nezměněn.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], práva nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny), práva na rovné zacházení (čl. 1 Listiny), rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), práva na účinné prostředky nápravy (čl. 13 Úmluvy) a práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnou výslechu svědků ve svůj prospěch [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy].
5. Stěžovatel předně namítá, že napadená rozhodnutí byla založena na výpovědi jeho bývalé družky, která v řízení vystupovala jako svědkyně, fakticky však byla v postavení spoluobviněné; orgány činné v trestním řízení ji obvinily teprve poté, kdy její svědecké výpovědi již nebylo potřeba. Na základě nevěrohodné výpovědi této uživatelky drog státní zástupce podal na stěžovatele obžalobu pro výrobu 6 kg pervitinu, nalézací soud jej uznal vinným z výroby 325 g a odvolací soud určil konečné množství 5,6 kg. Podle stěžovatele v řízení existovaly pochybnosti a měla být použita zásada in dubio pro reo.
6. Stěžovatel namítá účelovost rozdělení věci do dvou větví (jeho a svědkyně), která vedla k porušení práva na rovnost; při společném stíhání by svědkyně - spoluobviněná odmítla vypovídat, což skutečně učinila poté, co byla sama obviněna. K tomu stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 37574/19 ze dne 8. září 2022 (P. H. proti Slovensku).
7. Podle stěžovatele dále existuje extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými důkazy týkajícími se množství pervitinu, který měl vyrobit, četnosti napadení svědkyně. Stěžejní pro vyslovené závěry byla výpověď svědkyně, která je i podle znalce nevěrohodná; její jednotlivé výpovědi se měnily nejen v detailech, ale i v zásadních bodech. Za podstatný považuje rozsudek, jímž byla stěžovatelka ve své větvi trestního stíhání shledána vinnou podílem na trestné činnosti stěžovatele, ovšem jen v rozsahu 4,6 kg pervitinu (č. j. 49 T 7/2021-1913 ze dne 31. srpna 2022).
8. Stěžovatel namítá rovněž porušení vázanosti odvolacího soudu hodnocením důkazů nalézacím soudem. Liší-li se závěry o množství vyrobené drogy, je zjevné, že věc nebyla jednoznačná; podle jeho přesvědčení nalézací soud důkladně prověřil vztah neurčitých výpovědí svědkyně s dalšími provedenými důkazy a vyslovil závěry, jimiž měl být odvolací soud vázán, neprovedl-li takové důkazy sám. Podle rozsudku odvolacího soudu nalézací soud pouze "dostatečně nevysvětlil", proč neuvěřil svědkyni, sám však nevysvětlil, proč má za to, že původní zjištění nejsou věcně správná. Odvolací soud svévolně nalézacímu soudu vnucuje vlastní hodnocení důkazů, neboť výslech svědkyně odvolacím soudem nevedl k odstranění nejasností a odstranění pochybností, ale naopak k jejich rozšíření. Odvolací soud ignoroval zjevné rozpory a vycházel jen z nejasné výpovědi svědkyně a změnou rozsudku fakticky odebral stěžovateli možnost účinného prostředku nápravy.
9. S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí, vrácení věci nalézacímu soudu, a v souvislosti s tím navrhuje, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
10. Ústavní soud je soudem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je zkoumat a zjišťovat naplnění podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu je možný pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, jsou-li vyslovené závěry hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu předestírá svůj nesouhlas s provedeným řízením, hodnocením důkazů a vyslovenými závěry, a opakuje tak svoji obhajobu a argumentaci v opravných prostředích, s níž se obecné soudy již vypořádaly; proto lze na jejich odůvodnění odkázat. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy se důkladně zabývaly skutky pod body 1) - 3) [jednání pod bodem 4) stěžovatel přiznal], provedly řadu výslechů, měly k dispozici telefonní odposlechy, znalecké posudky aj. Na jejich základě nalézací soud uzavřel, že stěžovatel ad 1) vyrobil bez jakýchkoliv pochybností nejméně 325 gramů pervitinu, aplikoval přitom zásadu in dubio pro reo, neboť v souladu s obhajobou nepovažoval drogově závislou svědkyni, která měla svou výpověď měnit, za věrohodnou. Ohledně počtu a intenzity útoků svědkyni uvěřil, a stejně tak ohledně přechovávání psychotropní látky. Odvolací soud akceptoval závěry nalézacího soudu stran skutků pod body 2) - 4), nepřijal však výše naznačený rozpor ve věrohodnosti výpovědi svědkyně, kterou ve veřejném zasedání znovu vyslechl a její výpověď porovnal s jejími předchozími výslechy; následně považoval svědkyni za věrohodnou stran frekvence a množství výroby pervitinu a při určení množství vyrobené drogy vycházel z minimálních hodnot, které mohlo na základě provedených důkazů být vyrobeno, a proto skutek pod bodem 1) přehodnotil.
12. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) zaručují účastníkovi řízení, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel; uvedená práva však nezaručují, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat jeho očekávání. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Bylo-li jednání stěžovatele jako trestný čin označeno, je úkolem obecného soudu to prověřit, a je-li prokázáno, pachatele potrestat. Právo na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) zaručuje, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
13. V napadených rozhodnutích obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel spáchal jednání, pro které byl obžalován, a za to mu uložily trest ve výši stanovené zákonem. Jde-li o námitku vázanosti odvolacího soudu skutkovými zjištěními nalézacího soudu, pak ji upravuje §263 odst. 7 trestního řádu, podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením "důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl" a které "hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně". Při výslechu svědkyně nešlo o dokazování nad míru potřeby, "rozsáhlé a obtížně proveditelné ... které by znamenalo nahrazení činnosti soudu prvního stupně" (§263 odst. 6 trestního řádu). Překročení takto stanovených omezení by bylo porušením práva stěžovatele na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy), avšak odvolací soud je svým postupem neporušil, a neporušil tedy toto základní právo stěžovatele.
14. Porušením práva na rovné zacházení (čl. 1 Listiny) ani práva na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) není vytvoření dvou větví trestních stíhání. Trestná činnost stěžovatele (výroba a přechovávání drog, týrání družky a přechovávání zbraně v domě, v němž žil) byla řešena v jednom samostatném řízení (tedy v souladu s citovaným judikátem Evropského soudu pro lidská práva), v němž svědkyně měla jak postavení spolupachatelky [skutek 1)], tak i poškozené [skutek 3)]. Podle §44 odst. 1 trestního řádu nemůže poškozený v jednom řízení vystupovat i jako spoluobviněný, přičemž podle §20 odst. 1 trestního řádu se koná společné řízení proti všem obviněným, nebrání-li tomu důležité důvody. Postavení svědkyně takovým důležitým důvodem bylo, a protože zákon takovou možnost (vedení samostatných řízení proti spolupachatelům) umožňuje, nejde o porušení základních práv stěžovatele.
15. Také právem vyslýchat svědky proti sobě [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy] se podrobně zabýval Nejvyšší soud (odstavec 36) a dospěl k závěru, že porušeno nebylo. Ústavní soud sdílí závěr, že rozdělením trestních stíhání nebyl stěžovatel zbaven možnosti klást svědkyni otázky. Označuje-li její výpověď za nevěrohodnou a v průběhu řízení se opakovaně pokoušel za výrobce drogy označit právě svědkyni, jde jen o snahu vyvinit se a vyhnout se trestu, bez ohledu na existenci dalších důkazů, jimiž je jeho vina prokázána.
16. Stěžovatel mimo nesouhlasu s rozhodnutími a opakování vypořádaných námitek neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit porušení jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání trestných činů. Jejich postup v řízení byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
17. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Odkladem vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu se Ústavní soud samostatně nezabýval a upřednostnil rychlé rozhodnutí ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu