ECLI:CZ:US:2023:2.US.1040.23.1
sp. zn. II. ÚS 1040/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Přibyla, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2023 č. j. 30 Cdo 2952/2022-119, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. 36 Co 331/2021-99 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. června 2021 č. j. 45 C 7/2020-67, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu újmy způsobené nesprávným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu [§13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.")], která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 142/2011 (dále jen "původní řízení").
3. Napadeným rozsudkem obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč. Dospěl k závěru, že v původním řízení nedošlo k žádným zbytečným průtahům, a jde-li o jeho celkovou délku, na ní se odrazilo, že šlo o věc skutkově, hmotně právně i procesně složitou, v níž rozhodovaly všechny instance soustavy obecných soudů.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč. Uvedený soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že původní řízení bylo složité po skutkové, procesní i hmotněprávní stránce, a naopak se neztotožnil s odvolací námitkou, že postup Krajského soudu v Hradci Králové byl stižen nedůvodnými průtahy, přičemž poukázal na úkony, které tento soud musel učinit. Důvodnou neshledal ani námitku procesního pochybení, spočívajícího v tom, že soudy nižších stupňů o věci jednaly, i když nebyly příslušné, což odůvodnil tím, že otázka věcné příslušnosti byla definitivně řešena až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018 č. j. 31 Cdo 4831/2017-441, a především že toto kasační rozhodnutí nemělo na celkovou délku významný vliv, neboť krátce poté bylo ukončeno mimosoudní dohodou, k čemuž přispělo i právní stanovisko obsažené v uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu.
5. Proti tomuto rozsudku městského soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí ve věci samé zčásti není přípustné podle §237 o. s. ř. a zčásti že je vadné, a jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, pak že není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel rekapituluje průběh původního řízení, v němž se insolvenční správce obchodní společnosti PROFIMONT, a. s., domáhal na stěžovateli jako generálním řediteli a předsedovi představenstva vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 374 157 Kč s příslušenstvím. Z této rekapitulace plyne, že po více jak 7 letech se spor ocitnul na samém počátku poté, co Nejvyšší soud, i když odmítl všechny dovolací námitky žalobce jako nedůvodné, svým rozsudkem zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů, protože nebyly věcně příslušnými. Z tohoto důvodu stěžovatel, podle svých slov, akceptoval návrh žalobce na uzavření dohody o narovnání, v níž se vzdal podstatné části nároku na náhradu nákladů řízení, ač byl plně v právu.
7. Podle stěžovatele je nepřijatelné, aby se řízení, které se ho podstatným způsobem dotýkalo, ocitlo po více než sedmi letech na samotném počátku z formálních důvodů, které žádný z účastníků ani nenamítal. Za referenční rámec ústavního přezkumu stěžovatel považuje čl. 36 odst. 3 Listiny v tom smyslu, jak jej interpretuje judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551). Z něho vyvozuje, že je možný jen takový výklad zákona č. 82/1998 Sb., který do centra své pozornosti staví stěžovatele, přičemž závěr o neexistenci neodůvodněných průtahů nelze opřít pouze o tvrzení, že v řízení bylo postupováno plynule a věc byla složitá. V posuzované věci bylo původní řízení vráceno na samotný začátek z formálních důvodů. V této souvislosti stěžovatel s poukazem na bod 41 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 31. 1. 2006 ve věci Yurtayev proti Ukrajině, stížnost č. 11336/02, odmítá, že by věc byla složitá, s tím, že šlo o řešení zcela obvyklé situace tzv. souběhu funkcí, ze kterého právní problém vytvořily orgány soudní moci.
8. Přehlédnout podle stěžovatele nelze ani to, že v původním řízení zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně proto, že nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, které se v řízení před soudem prvního stupně dovolával. Skutečnost, že v dané věci rozhodoval velký senát, nemůže jít k jeho tíži, neboť v otázce výkladu hmotného práva dal dovolací soud za pravdu odvolacímu soudu a do své rozhodovací praxe promítl závazný nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 (N 171/82 SbNU 657), jak mu ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy. Nález byl vyhlášen ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Aktivoval-li Nejvyšší soud velký senát po více než jednom roce, který pak jen stvrdil judikaturu Ústavního soudu, nelze z toho vyvozovat, že šlo o věc právně složitou.
9. Zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem z důvodu věcné nepříslušnosti, kterou nikdo nenamítal, označuje stěžovatel za právní formalismus, popírající účel občanského soudního řízení. Stalo-li se řízení po 7 letech zbytečným, nelze dospět k závěru, že k žádným průtahům nedošlo. Odmítá argument městského soudu, že kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu přispělo k ukončení sporu, s tím, že v okamžiku zahájení řízení byl seniorem, jehož jediným příjmem byl starobní důchod, přičemž čelil žalobě o zaplacení vysoké částky, kterou neměl jak vydělat, a proto pociťoval velkou nejistotu a strach. Poukazuje na povinnost státu organizovat činnost soudů tak, aby k průtahům nedocházelo, což zahrnuje také stanovení procesních pravidel a jejich aplikaci, aby se účastníci řízení v přiměřené lhůtě dočkali vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že se stal obětí samoúčelných procesních pravidel a střetu náhledu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na přípustnost tzv. souběhu funkcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel (v principu) vytýká obecným soudů ústavně relevantní pochybení spočívající v tom, že při výkladu podústavního práva, konkrétně zákona č. 82/1998 Sb., chybně zohlednily dopad ústavně zaručeného základního práva na náhradu škody způsobené nesprávním úředním postupem (čl. 36 odst. 3 Listiny), který měl spočívat v tom, že jeho záležitost nebyla projednána bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě, jak je mu garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Co do obsahu pak je ústavní stížnost z velké části věcnou polemikou s důvody, o které obecné soudy zamítnutí žaloby opřely, v jejímž rámci stěžovatel opakuje svou argumentaci, kterou již uplatnil v daném soudním řízení.
13. Vzhledem k tomu, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení) zdůvodnily, přičemž se s argumenty stěžovatele vypořádaly, a Ústavnímu soudu jejich úvahy nepřísluší přezkoumávat z hlediska jejich věcné správnosti, neboť nejde o referenční hledisko přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zaměřil se na posouzení, zda své rozhodnutí neopřely o prima facie právně irelevantní důvody anebo zda jejich uvážení není zjevně nepřiměřené vzhledem ke konkrétním okolnostem případu.
14. Z napadených rozhodnutí je patrno, že obecné soudy zevrubně zkoumaly, zda původní soudní řízení nebylo stiženo průtahy a dospěly k závěru, že nikoliv. Stěžovatel jim oponuje s tím, že se řízení vrátilo na samotný počátek na základě kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže se stalo jako celek "zbytečným", a že tento soud "aktivoval" svůj velký senát až po více jak jednom roce. U prvního argumentu nejde o označení konkrétního průtahu, který by narušoval plynulost původního řízení, ale spíše o vyjádření nespokojenosti s jeho celkovou délkou, a to s přihlédnutím k jeho výsledku (k tomu viz níže). Druhým argumentem se již zabýval Nejvyšší soud, který poukázal na svou judikaturu, podle níž lze akceptovat délku řízení před tímto soudem v délce (ještě) 24 měsíců. V tomto závěru Ústavní soud nic nepřiměřeného neshledal, a to tím spíše, že ve věci projednávané v původním řízení nebyla judikatura Nejvyššího soudu jednotná a také bylo třeba reagovat na právní názor Ústavního soudu vyslovený ve výše zmíněném nálezu.
15. Projednal-li Nejvyšší soud věc ve velkém senátu, postupoval jen tak, jak mu ukládá §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přičemž dané pravidlo nelze považovat za "samoúčelné", ani uplatní-li se v těch věcech, jichž se týká právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu. Ten je sice podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny osoby i orgány (veřejné moci), a tedy i pro Nejvyšší soud, což však neznamená, že je takový názor "nezvratitelný" (viz §23 zákona o Ústavním soudu); důvodem jeho změny přitom nemusí být jen změna společenských poměrů, ale i "nová" právní argumentace, která stávající názor překonává, přičemž potřeba neustálého zkvalitňování rozhodování se týká i Ústavního soudu, k čemuž je nezbytné, aby mezi ním a (především) nejvyššími soudními instancemi probíhal určitý "dialog", a tomuto soudu se tak dostalo potřebné zpětné vazby, a to např. právě od velkého senátu Nejvyššího soudu.
16. Jde-li o posouzení otázky přiměřenosti celkové délky řízení před obecnými soudy, Ústavní soud rovněž vychází z toho, že je věcí státu, aby stanovil procesní pravidla a zajistil jejich aplikaci tak, aby příslušné řízení bylo ukončeno v přiměřené lhůtě. V posuzované věci však nelze shledat, že by v tomto směru nějak selhal, resp. tuto skutečnost nelze vyvozovat ani z oprávnění (a současně povinnosti) Nejvyššího soudu přihlédnout u přípustného dovolání k vadám, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Uvedené ustanovení (spolu s dalšími) toliko stanovuje (poměrně úzké meze) přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, kdy za určitých okolností (jež v praxi často nenastávají) ukládá povinnost dovolacího soudu zkoumat, zda předchozí řízení netrpí zásadními procesními vadami. Ostatně ani stěžovatel neuvádí, v čem by "samoúčelnost" této právní úpravy měla v obecné rovině spočívat, pouze mu (patrně) postup podle ní přijde v jeho případě "zbytečný", maje za to, že věc byla z hmotněprávního hlediska posouzena správně.
17. Především pak ani Ústavní soud neshledává tuto skutečnost nijak významnou, neboť soudní řízení krátce poté skončilo, přičemž sdílí závěr městského soudu, podle kterého k tomu přispělo právě kasační rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud vyjevil svůj právní názor. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na výše uvedený rozsudek ESLP, činí tak nepřípadně, neboť po vydání kasačního rozhodnutí věc již dále projednávána nebyla; v průběhu původního řízení bylo zrušeno pouze rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, a tudíž k "opakovanému projednávání" věci ve smyslu uvedeného judikátu nedošlo.
18. Stěžovatel také vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy kvalifikovaly věc jako složitou po procesní, skutkové i hmotněprávní stránce, nicméně jeho argumentace směřuje především proti závěru o hmotněprávní složitosti věci, kdy naopak má za to, že šlo o věc jednoduchou. V tomto bodě, jakož i v těch dalších (které se týkají průběhu řízení, složitosti věci po skutkové i procesní stránce) obecné soudy náležitě vysvětlily, jaké konkrétní okolnosti při svém rozhodování zohlednily, a tudíž jim nelze vytknout tzv. nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí, jež by implikovala libovůli v soudním rozhodování neslučitelnou s principy řádného procesu, jež plynou z čl. 36 a násl. Listiny. Vlastní posouzení míry složitosti původního řízení (případně role dalších faktorů) a jeho délky z hlediska jejich (dis)proporcionality je zásadně věcí volného uvážení obecných soudů, do něhož Ústavní soud by mohl zasáhnout za předpokladu jeho zjevné nepřiměřenosti (viz výše), neboť v takovém případě by soudní rozhodnutí kolidovalo s podstatou práva na náhradu škody, zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny. Pro takový závěr i přes délku řízení však Ústavní soud dostatečný prostor neshledal, neboť na této délce měly rozhodující podíl objektivní okolnosti, a nikoliv případné nedostatky na straně státu v oblasti legislativy či organizace soudnictví, případně v samotné činnosti obecných soudů, které stěžovatelovu věc projednávaly a rozhodovaly.
19. Zbývá dodat, že námitku nesprávného posouzení významu věci pro stěžovatele nelze považovat za přípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť v tomto bodě stěžovatel (řádně) nevyčerpal dovolání, když je podal s vadami, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než je odmítnout.
20. S ohledem na uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu