ECLI:CZ:US:2023:2.US.1117.23.1
sp. zn. II. ÚS 1117/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2023, č. j. 16 Co 419/2022-266, jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. října 2022, č. j. 10 C 200/2020-230, ohledně částky 23 306 Kč potvrzen, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení napadené části výroku rozhodnutí odvolacího soudu.
2. Z přiložené kopie rozhodnutí vyplynulo, že Městský soud v Praze napadenou částí výroku potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2022, č. j. 10 C 200/2020-230, ohledně částky 23 306 Kč. Ohledně zbývající žalované částky 31 550 Kč a výroku II (o nákladech řízení) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel se žalobou domáhal náhrady škody ve výši 23 360 Kč a 31 550 Kč s odůvodněním, že jde o nedoplatky z vyúčtování služeb za rok 2013 a 2014 nezaplacené členem stěžovatelky Radoslavem Seidlem a nevymožené v soudním řízení z důvodu nesprávnosti (nezákonnosti) vyúčtování služeb, které vyhotovil žalovaný. Zamítnutí žaloby odůvodnil soud prvního stupně důvodně vznesenou námitkou promlčení.
4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele po přezkoumání napadeného rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně nesprávně na posuzovanou věc aplikoval právní úpravu náhrady škody a promlčení z náhrady škody obsaženou v novém občanském zákoníku, když podle §3028 odst. 3 a §3036 tohoto předpisu se mají na posuzovaný stav aplikovat dosavadní právní předpisy, tedy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Odvolací soud se dále zabýval otázkou zachování tříleté objektivní promlčecí doby (podle §106 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.). Dospěl k závěru, že v části nároku v částce 23 306 Kč (týkající se nedoplatku za rok 2013) již objektivní promlčecí doba uplynula a zamítnutí žaloby bylo v tomto případě správné. V části nároku na náhradu škody ve výši 31 550 Kč, který stěžovatel žalobou uplatnil před uplynutím promlčecí doby, rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí městského soudu v té části, v níž dospěl k závěru, že nárok je promlčen.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Zákonná úprava v občanském soudním řádu váže přípustnost opravných prostředků na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
8. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva. Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Dále lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Žádná z výše uvedených situací v projednávané věci nenastala.
9. V nyní projednávané věci jde o částku 23 306 Kč, přičemž v ústavní stížnosti stěžovatel žádnou argumentaci nepřipojil. Ze strany městského soudu se přitom jedná o výklad a aplikaci podústavního práva v bagatelní věci. Ústavní soud z těchto důvodů advokátem zastoupeného stěžovatele nevyzval k doplnění ústavně právní argumentace. Z úřední činnosti je navíc Ústavnímu soudu známo, že právní zástupce stěžovatele opakovaně v minulosti podal blanketní ústavní stížnosti bez jakéhokoli odůvodnění. V řadě věcí ústavněprávní argumentaci nedoplnil ani po výzvě Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 832/21, II. ÚS 1230/20, II. ÚS 1289/20).
10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu