ECLI:CZ:US:2023:2.US.1122.23.1
sp. zn. II. ÚS 1122/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Gabrielou Podzimkovou, advokátkou, sídlem Londýnská 608/52, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023 č. j. 67 To 30/2023-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") svým usnesením stěžovatele podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 2 let, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016 sp. zn. 42 T 8/2015 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017 sp. zn. 5 To 39/2017 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021 sp. zn. 42 T 8/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 5 To 1/2022, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel původně podmíněně odložený trest v trvání 2 let vykoná ve věznici s ostrahou, neboť ve zkušební době podmíněného odsouzení nevedl řádný život, naopak se dopustil další úmyslné trestné činnosti, pro kterou byl pravomocně odsouzen.
3. Podle názoru obvodního soudu stěžovatel splnil všechny podmínky podmíněného propuštění. Vykonal více než třetinu trestu, který mu byl uložen a prokázal dostatečné polepšení. Odsouzený se ve výkonu trestu choval řádně, slušně, udržoval pořádek a byl odměněn 1 pochvalou a má zajištěné ubytování i prostředky k obživě.
4. Proti usnesení okresního soudu podal příslušný státní zástupce stížnost, na základě které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu podle §149 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil a podle §88 odst. 1 trestního zákoníku návrh stěžovatele na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zamítl. Za naplněnou shledal městský soud pouze první podmínku podmíněného propuštění spočívající ve výkonu poměrné části trestu. Neztotožnil se však s názorem obvodního soudu v otázce polepšení stěžovatele a předpokladu vedení řádného života. Uvedl, že odsouzený byl za dobu dosavadního výkonu trestu toliko jednou kázeňsky odměněn a není zařazen v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace (dále jen "PSVD"). Byť nebyl kázeňsky trestán a do výkonu trestu nastoupil dobrovolně, lze chování odsouzeného ve výkonu trestu klasifikovat jako zcela průměrné. Dále poukázal na skutečnost, že se jedná o speciálního recidivistu páchajícího opakovaně trestnou činnost majetkového charakteru, na kterého neměly dosud ukládané tresty žádný výchovný vliv.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že má za to, že podmínky podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody splnil. Nastoupil do výkonu trestu dobrovolně, vykonal jednu třetinu uloženého trestu, řádně plnil program zacházení, byl odměněn jednou pochvalou, aktivně se zapojil do úklidových akcí a estetizaci oddílu a po dobu výkonu trestu splnil část svých dluhů vymáhaných prostřednictvím exekucí. Stěžovatel předložil soudu příslib bydlení poskytnutý I. T. a současně také příslib práce a podepsanou smlouvu o budoucí pracovní smlouvě v X. Stěžovatel uznává, že konal trestnou činnost opakovaně, ale vždy se jednalo o méně závažnou trestnou činnost páchanou s velkým časovým odstupem, když opakovaně splnil zkušební dobu a osvědčil se.
6. Stěžovatel dále uvádí, že průměrná doba potřebná pro přeřazení do I. PSVD je ve Věznici Praha - Ruzyně 12 měsíců, přičemž jedna třetina výkonu trestu nastala u stěžovatele po 8 měsících, z čehož vyplývá faktická nemožnost získání I. PSVD, k čemuž obecný soud při posuzování otázky polepšení odsouzeného nepřihlédl. Stěžovatel je v době podání ústavní stížnosti již zařazen v I. PSVD.
7. Stěžovatel dále poukazuje na vnitřní rozpornost napadeného usnesení, když v bodě 5) napadeného usnesení stížnostní soud uvádí: ,,Městský soud v Praze z podnětu podané stížnosti přezkoumal dle §147 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i správnost postupu řízení, kterému předcházelo, a shledal stížnost nedůvodnou" a následně stížnostní soud shledává stížnost státní zástupkyně za důvodnou.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody [srov. např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil městský soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá soudu možnost, nikoli však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit [srov. usnesení ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10]. Nejde tedy o institut, kterého bude použito bez dalšího, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro uplatnění tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. O relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem učiněné právní závěry z hlediska ústavních kautel obstát.
11. Trestní zákoník upravuje podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v §88 a následujících. Ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku vymezuje tři podmínky pro podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu: prokázání polepšení odsouzeného ve výkonu trestu (po právní moci rozsudku), očekávání vedení řádného života v budoucnu (či přijetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného) a vykonání alespoň poloviny uloženého trestu odnětí svobody. Všechny tři zákonné podmínky podmíněného propuštění musí být splněny současně.
12. V nyní posuzované věci stěžovatel vykonal jednu třetinu uloženého trestu odnětí svobody, čímž splnil jednu ze shora vyjmenovaných podmínek podmíněného propuštění. Zbývající dvě podmínky, tj. polepšení a prognózu vedení řádného života v budoucnu, městský soud posoudil (oproti obvodnímu soudu) jako nesplněnou a své rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil, přičemž Ústavní soud v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
13. Těžiště stěžovatelovy argumentace spočívá v tvrzení, že městský soud své zamítavé rozhodnutí založil na hodnocení naplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu dle Vnitřního řádu, čímž dle stěžovatele rozšiřuje zákonné podmínky pro podmíněné propuštění a dochází tak k protiústavnímu stavu. S tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil.
14. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že samotné nedosažení I. PSVD nebylo rozhodující pro zamítnutí stěžovatelova návrhu. Soud hodnotil jak chování odsouzeného ve výkonu trestu při posuzování podmínky polepšení se, tak i stěžovatelovu neschopnost opakovaně nepáchat trestnou činnost při posuzování podmínky predikce vedení řádného života.
15. K námitce stěžovatele ohledně vnitřní rozpornosti napadeného usnesení Ústavní soud uvádí, že není důvodná. Byť v odůvodnění napadeného usnesení v bodě 5) stojí, že městský soud shledal stížnost "nedůvodnou", ze zbylé části odůvodnění a výrokové části rozsudku jasně plyne, že se jedná o pouhou chybu v psaní. Osamocená chyba v odůvodnění rozhodnutí - tzv. překlep - ovšem není způsobilá založit jeho vnitřní rozpornost, natož protiústavnost.
16. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu