ECLI:CZ:US:2023:2.US.1131.23.1
sp. zn. II. ÚS 1131/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, právně zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, sídlem Palackého nám. 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3638/2022-83, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022 č. j. 70 Co 60/2022-52 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 C 45/2021-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2021 č. j. 25 C 45/2021-36 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 105 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 12. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 24. 3. 2022 č. j. 70 Co 60/2022-52 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Stěžovatel se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 105 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Plzni, který ve svém rozhodnutí ze dne 31. 8. 2020 č. j. 56 Co 181/2020-14 nesprávně poučil stěžovatele o nemožnosti podat ve věci dovolání.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
6. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jím předcházejícího řízení.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v důsledku nesprávného postupu obecných soudů došlo k neoprávněnému zásahu do jeho základních práv a svobod, který spatřuje zejména v tom, že obecné soudy nepovažovaly nesprávné poučení za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně nesprávný postup ani nepřipustil, odvolací soud sice ano, ale nedoplnil dokazování v závislosti na této změně a konstatoval, že chybí příčinná souvislost. Stěžovatel je toho názoru, že správně měl odvolací soud k odvolání stěžovatele věc vrátit soudu prvního stupně, který by následně mohl nárok stěžovatele řádně projednat. To se však nestalo a stěžovateli tak byla odepřena možnost, aby jeho věc byla řádně projednána před soudy v souladu se zákonem. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvádí.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spisu. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Věcí se v poslední instanci zabýval Nejvyšší soud. Ohledně problematiky, zda byl odvolací soud oprávněn učinit si závěr o případném úspěchu či neúspěchu stěžovatele v dovolacím řízení, které s ohledem na chybné poučení ani nezahájil (část IV dovolání) a zda může být v daném řízení výše škody podrobena soudnímu přezkumu, pokud se jí zabýval soud již v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 17 C 18/2020, byť v tomto řízení byla žaloba odmítnuta (část VI dovolání), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatel řádně nevymezil podmínky přípustnosti dovolání. K projednání dovolání totiž nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť.
11. Stěžovatel podle dovolacího soudu v dovolání k podmínkám přípustnosti pouze obecně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, nespecifikoval však, od jaké své předchozí ustálené rozhodovací praxe by se měl dovolací soud při řešení výše uvedených otázek odchýlit. V této části bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako vadné.
12. Co se týče námitky (ne)možnosti aplikace §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v dané věci, kde stěžovatel poukazoval na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
13. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy, že stěžovateli nevznikla žádná újma, nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani předložená otázka zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta, a to neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť stěžovatel mohl a měl vzniku tvrzené škody podáním dovolání i přes chybné poučení zabránit, čímž porušil svou prevenční povinnost. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání tak není podle §237 o. s. ř. v této části přípustné.
14. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení Nejvyššího soudu neshledal zásah do základních práv stěžovatele. Jelikož část dovolání byla odmítnuta pro vady, nemohl se ani Ústavní soud všemi námitkami, směřujícími proti předcházejícím rozhodnutím nižších soudů zabývat (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb.). Co se týče námitek, jež sice byly předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, avšak v této části dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné, Ústavní soud žádné pochybení dovolacího soudu, zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.
15. V kontextu celé věci, jež byla předmětem žaloby stěžovatele, je nutno vzít v úvahu znění §240 o. s. ř., podle kterého účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Podle odst. 3 citovaného ustanovení je lhůta zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení.
16. Pokud stěžovatel na základě nesprávného poučení odvolacího soudu nepostupoval výše uvedeným způsobem, nelze než konstatovat, že nevyužil zákonné možnosti podat dovolání v prodloužené lhůtě a zabránit tak nepříznivým následkům, jež se poté snažil odstranit postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
17. Na základě shora uvedeného lze konstatovat, že rozsah odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů nevybočil z mezí práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
18. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu