ECLI:CZ:US:2023:2.US.1142.23.1
sp. zn. II. ÚS 1142/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Jana Mareše, zastoupeného Mgr. Ivanou Kutra, advokátkou, sídlem U Kříže 625/9, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2023 č. j. 43 ICm 4934/2017, 102 VSPH 699/2021-525 (KSCB 27 INS 18939/2013), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti AKZ insolvence v. o. s. (dříve Záveská a spol., v. o. s.), sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav II, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 43 ICm 4934/2017-475 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici (dále jen "žalovaná") zaplacení náhrady škody ve výši 7 600 000 Kč a stěžovateli uložil zaplatit žalované náklady řízení.
3. Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které však podáním ze dne 13. 1. 2022 vzal zpět, načež Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 18. 1. 2022 č. j. 102 VSPH 699/2021-511 odvolací řízení podle §207 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil a rozhodl o nákladech řízení.
4. Návrhem doručeným vrchnímu soudu ze dne 7. 3. 2022 se žalobce domáhal vydání opravného usnesení s tím, že žalovanou označil v žalobě jako "[o]bchodní firma Záveská a spol. v. o. s. IČ 264 68 514, zapsaná u Městského soudu v Praze do OR v oddíle A, vložka 45049, sídlem Praha - Mladá Boleslav, dnem 22. 6. 2015 určený insolvenční správce v řízení spis. zn: KSCB 27 INS 18939/2013", v záhlaví uvedeného usnesení je však žalovaná v rozporu s tím označena jako "Záveská a spol., v. o. s., IČ 264 68 514, sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav II, 293 01 Mladá Boleslav".
5. Napadeným usnesením vrchní soud tento návrh zamítl, a to z důvodu, že nejde o žádnou chybu v psaní a počtech ani o jinou zřejmou nesprávnost, kterou by bylo možné opravit formou opravného usnesení ve smyslu §164 o. s. ř. Dospěl totiž k závěru, že žalovaná nebyla v žalobě označena jako představitelka majetkové podstaty dlužníka, ale jako právnická osoba, která měla stěžovateli při výkonu své funkce insolvenční správkyně způsobit škodu, a tudíž byla takto správně uvedena i v jeho usnesení o zastavení řízení, přičemž skutečnost, že stěžovatel odděleně od samotného označení žalované obchodní firmou, identifikačním číslem a údajem o zápisu do obchodního rejstříku přidal samostatnou větu "dnem 22. 6. 2015 určený insolvenční správce v řízení spis. zn.: KSCB 27 INS 18939/2013", nepovažoval za podstatnou.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel uvádí, že v žalobě označil žalovanou jako insolvenční správkyni, což mohlo zakládat vadnost jeho žaloby ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu R 72/2019 (pozn.: jde o rozsudek ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. 29 Cdo 2772/2016), a že obdobnou žalobu podal znovu, tentokrát vůči žalované "Záveská a spol., v. o. s., IČ 264 68 514, sídlem Blahoslavova 186/8, Mladá Boleslav II, 293 01 Mladá Boleslav", a že v tomto řízení hrozí, že by mohla existovat překážka věci rozhodnuté.
7. Stěžovatel má za to, že z ústavního pořádku mu plyne právo označit žalovanou stranu i opravit své podání, aby bylo bezvadné, resp. nezakládalo pochybnosti ohledně povinného subjektu. V žalobě označil žalovanou určitým, nikoliv irelevantním způsobem a toto označení mělo být v souladu s dispoziční zásadou soudy plně respektováno nebo měl být náležitě poučen podle §118a o. s. ř. a měl mít možnost "podání opravit (změna žaloby)". Jeho dispoziční právo bylo ignorováno, když se jeho žaloba projednala bez ohledu na jím projevenou vůli, přičemž je otázkou "svobody žalující strany, aby označila žalovaný subjekt, a to i s rizikem, že toto označení bude vadné". Podle stěžovatele má jít o projev arogance moci. Potřebu zásahu Ústavního soudu pak stěžovatel vyvozuje z toho, že se daná věc týká jádra procesně-právní regulace sporných řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatel ve své podstatě namítá, že krajský soud postupoval nesprávně, když jeho žalobu věcně projednal, ačkoliv v ní žalovanou označil jako insolvenční správkyni (pozn.: míní tím jistě jako představitelku majetkové podstaty dlužníka), přičemž má za to, že by rozsudek vydaný tímto soudem mohl zakládat překážku věci rozhodnuté pro řízení o jeho další žalobě, ve které měla být žalovaná označena tak, jak bylo uvedeno v usnesení vrchního soudu o zastavení řízení, jehož opravy se domáhal.
11. Ústavní stížnost je postavena na předpokladu, že žalovaná byla v žalobě nesprávně či nesrozumitelně označena, a že proto tato žaloba byla vadná, jak plyne z výše zmíněného judikátu Nejvyššího soudu. Tento předpoklad však Ústavní soud nesdílí, resp. posouzení této otázky bylo věcí obecných soudů, a pokud tak učinily s výsledkem pro stěžovatele příznivým (a v důsledku toho jím podanou žalobu meritorně projednaly a rozhodly o ní), lze jim z hlediska údajně porušeného práva na spravedlivý proces sotva co vytknout.
12. Samotnou úvahu vrchního soudu, podle níž na (správném) označení žalované jako "normální" právnické osoby nic nemůže změnit ona věta "dnem 22. 6. 2015 určený insolvenční správce v řízení spis. zn. KSCB 27 INS 18939/2013", Ústavní soud za daných okolností (kdy navíc ani sám stěžovatel žalovanou v některých svých podání vrchnímu soudu takto neoznačoval) neshledal jakkoli nepřípadnou (nepřiléhavou) či nepřiměřenou (natož pak "extrémní"), a napadené soudní rozhodnutí tak za zatížené prvkem libovůle nebo dokonce svévole. Podmínky zásahu Ústavního soudu do nezávislého soudního rozhodování pro jeho rozpor s principy řádně vedeného soudního řízení tak v posuzované věci evidentně naplněny nebyly.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu