ECLI:CZ:US:2023:2.US.1145.23.1
sp. zn. II. ÚS 1145/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., právně zastoupeného Mgr. Dagmar Beníkovou, advokátkou se sídlem Legionářská 797/3, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. února 2023, č. j. 70 Co 226/2022-400, ve znění usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 6. února 2023, č. j. 70 Co 226/2022-406, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. května 2022, č. j. 36 Nc 5/2021-321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravě poměrů nezletilých synů stěžovatele, konkrétně o úpravě péče a styku a určení výživného. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že soudy měly podle ustálené judikatury Ústavního soudu svěřit nezletilé do střídavé péče obou rodičů. Ústavní soud se proto při shrnutí skutkových okolností a odůvodnění napadených rozhodnutí zaměřil na otázku péče o nezletilé. Okresní soud rozhodl k návrhu matky nezletilých napadeným rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 36 Nc 5/2021-321, tak, že nezletilé svěřil do výlučné péče matky (výrok I.), určil výživné stěžovateli v částce 11 500 Kč měsíčně na jednoho nezletilého a 10 500 Kč měsíčně na druhého nezletilého (výrok II.), rozhodl o dlužném výživném (výrok III.), rozhodl o běžném a prázdninovém styku nezletilých se stěžovatelem (výrok IV.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Své rozhodnutí o svěření nezletilých do výlučné péče matky odůvodnil okresní soud v zásadě jen tím, že výlučnou péči matky a dosavadní rozsah styku s otcem (stěžovatelem) oba nezletilí preferují. Tento postup doporučil také kolizní opatrovník. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu bránil odvoláním.
3. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, napadeným rozsudkem ze dne 6. 2. 2023, č. j. 70 Co 226/2022-400, rozsudek okresního soudu částečně změnil ve výrocích o výživném a výroku o běžném a prázdninovém styku. Výrok týkající se výlučné péče matky však potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil na rozdíl od okresního soudu podrobněji. Uvedl, že rozhodujícím hlediskem pro úvahy o nejvhodnější úpravě výchovy nezletilého dítěte je vždy zájem dítěte. Připomněl také relevantní judikaturu Ústavního soudu vztahující se k rozhodování opatrovnických soudů o střídavé péči. Krajský soud považoval v projednávané věci za významné, že rodiče nejsou schopni spolupracovat při výchově nezletilých, naopak spolu soupeří a navzájem shazují výchovné postupy toho druhého. Intenzita neshod mezi rodiči je podle názoru krajského soudu natolik vysoká, že vylučuje střídavou péči. Krajský soud v odvolacím řízení provedl také výslechy obou nezletilých, z nichž vyplynulo jejich jednoznačné přání zachovat režim péče v zásadě tak, jak fungoval doposud podle dohody rodičů. Závěr, že by autoritativně nařízená střídavá péče nebyla v nejlepším zájmu nezletilých, dokládá podle názoru krajského soudu také skutečnost, že u jednoho z nezletilých vedly neshody rodičů až k psychickému zhroucení a silným psychosomatickým obtížím, které si vyžádaly pomoc psychologa. Krajský soud rovněž považoval za významné, že stěžovatel v řízení před okresním soudem vyjádřil, že je připraven akceptovat výlučnou péči matky za předpokladu, že soud rozhodne o širším styku nezletilých se stěžovatelem. Krajský soud s ohledem na všechny provedené důkazy shrnul, že střídavá péče by v daném případě nezajistila nejlepší podmínky pro budoucí zdravý a klidný vývoj nezletilých, a proto je vhodnější výlučná péče matky ve spojení s relativně širokým stykem se stěžovatelem.
4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vyplývající z čl. 32 odst. 4 Listiny. Stěžovatel trvá na tom, že opatrovnické soudy měly správně rozhodnout o střídavé péči obou rodičů. Stěžovatel shrnuje skutkové okolnosti a předkládá argumentaci, kterou již uplatnil v předchozím řízení. Zejména zdůrazňuje, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by jeho výchovné kompetence byly oproti matce jakkoliv snížené. Uvádí, že od počátku nesouhlasil s výlučnou péčí matky, kterou matka jednostranně nastavila po ukončení jejich soužití. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obou soudů, že by nezletilé nepodporoval v jejich mimoškolních aktivitách. Dále rekapituluje relevantní judikaturu Ústavního soudu vztahující se ke střídavé péči. Má za to, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče. Opatrovnické soudy tím, že nerespektovaly závaznou judikaturu Ústavního soudu, porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení formy péče o jeho dva nezletilé syny. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte. Zkoumá, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečný zásah. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Stěžovateli lze přisvědčit v tom ohledu, že napadený rozsudek okresního soudu je v otázce péče o nezletilé velmi stručně odůvodněn. Okresní soud se nevypořádal s relevantní judikaturou Ústavního soudu a z jeho rozhodnutí není jednoznačně a nepochybně zřejmé, jaké konkrétní skutečnosti v dané věci brání střídavé péči. Jeho pochybení však dostatečně napravil krajský soud v odvolacím řízení. Napadený rozsudek krajského soudu je naopak velmi podrobně a kvalitně odůvodněn. Ústavní soud považuje za velmi důležité, že krajský soud provedl v odvolacím řízení (věku uzpůsobené) výslechy obou nezletilých dětí. Tím byla zaručena participační práva obou nezletilých, která je třeba v řízení o péči, styku a výživném jednoznačně chránit. Díky provedeným výslechům si krajský soud potvrdil závěry, které vyplývaly z dalších provedených důkazů (zejména pohovorů nezletilých s opatrovníkem), tedy zejména že si nezletilí nepřejí střídavou péči. Své rozhodnutí krajský soud však nezaložil pouze na přání nezletilých, byť to je, zejména vzhledem k jejich věku, podstatným hlediskem. Krajský soud přesvědčivě popsal neshody mezi rodiči týkající se školních a mimoškolních aktivit nezletilých, které právě v kombinaci s jednoznačným a dlouhodobým přáním nezletilých odůvodnily, že krajský soud potvrdil výlučnou péči matky. Krajský soud se přitom vypořádal i s judikaturou Ústavního soudu a vysvětlil, proč v projednávané věci nepovažuje střídavou péči za vhodnou, respektive naplňující nejlepší zájem nezletilých. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší provedené důkazy znovu, podle vlastního přesvědčení hodnotit. Z ústavněprávního hlediska tak nelze obecným soudům nic vytknout. Jejich rozhodnutí, respektive odůvodnění jsou ústavně akceptovatelná a Ústavnímu soudu nepřísluší do nich zasahovat.
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu