ECLI:CZ:US:2023:2.US.1150.23.1
sp. zn. II. ÚS 1150/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Šídlo, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023 č. j. 28 Co 24/2023-214 a výroku II., IV. a V. usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 13. 12. 2022 č. j. 10 C 155/2022-167, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Jany Bartlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v pozici žalovaného účastníkem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže určeným nemovitostem. Stěžovatel s tímto souhlasil, byť za jinou, než žalobkyní nabídnutou cenu. Dříve, než nalézací soud ve věci rozhodl, vzala žalobkyně svoji žalobu zpět, neboť mezi účastníky řízení došlo k převodu sporných nemovitostí, a to za částku 2 977 579 Kč. Výrokem II. okresní soud rozhodl, že účastníci řízení nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Výrokem IV. byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 6 371,50 Kč. Výrokem V. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 6 71,50 Kč. K podanému odvolání Krajský soud v Praze napadené výroky II. a V. potvrdil, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel se závěry obecných soudů týkajících se nákladů řízení nesouhlasí, neboť má za to, že byl ve věci prakticky zcela úspěšný. Vychází přitom z toho, že původní nabídka žalobkyně za spoluvlastnický podíl byla 400 000 Kč, stěžovatelův kvalifikovaný odborný posudek stanovil cenu na 3 058 000 Kč a soudním znalcem stanovená cena, která byla v konečném důsledku i cenou kupní byla 2 977 579 Kč. Stěžovatel namítá, že soud při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl k tomu, že na nákladech zaplatil o 3 000 Kč více než žalobkyně, neboť nechal zpracovat znalecký posudek, který se v zásadě shodoval s pozdějším posudkem soudního znalce. Stěžovatel je toho názoru, že mělo být o nákladech řízení rozhodnuto dle úspěchu ve věci, kdy žalobkyně požadovala po něm náklady řízení ve výši 100 000 Kč. Stěžovatel k tomuto učinil podání a byl plně úspěšný. Soud měl podle stěžovatele rozhodnout podle §150 o. s. ř. Stěžovatel se cítí být zasažen principielně v právu na rovnost a soudní rozhodnutí považuje za překvapivá a formalistická.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že problematika nákladů řízení, jejichž nesprávný výpočet stěžovatel namítá, ačkoli může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Z toho pak plyne rezervovaný postoj Ústavního soudu k přezkumu náhradově nákladových výroků [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze pouze, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177)] - taková pochybení Ústavní soud v nynější věci nezjistil.
Ústavní soud je toho názoru, že z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých ustanovení zákona obecné soudy vyšly, které skutečnosti považovaly za rozhodné a jaký je jejich právní názor na věc. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. V podrobnostech lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu