ECLI:CZ:US:2023:2.US.1174.23.1
sp. zn. II. ÚS 1174/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Kateřinou Turnhöfer, advokátkou, sídlem Evropská 2758/11, Praha 6 ? Dejvice, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. března 2023 č. j. 3 KZN 810/2023-12, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 6. srpna 2015 č. j. 2 ZN 1633/2015-30 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 2. oddělení ze dne 15. července 2015 č. j. KRPA-411794-73/TČ-2014-001392, a proti postupu Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, spočívajícím v pokračování porušování stěžovatelova ústavního práva na účinné vyšetřování, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování jeho ústavního práva na účinné vyšetřování.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Obvodní ředitelství policie Praha III, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") napadeným rozhodnutím odložil trestní věc podezření ze spáchání trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 a 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podstata prověřovaného jednání měla spočívat, stručně řečeno, v tom, že si neznámý pachatel neoprávněně přisvojil výpočetní techniku ve vlastnictví V. T., a to v počtu 310 kusů. Toto zboží bylo uskladněno v prostoru společnosti X, jejímž jednatelem byl M. D. Uvedená výpočetní technika byla těmito osobami zpeněžena, neboť podle jejich názoru V. T. neplnil své závazky. Podle policejního orgánu nebylo prokázáno, že by jakákoliv jednající osoba měla již od počátku úmysl věci neoprávněně zadržet. Impulsem k jejich zadržení a zpeněžení bylo nesplácení dluhu V. T. V celé věci jde v podstatě o soukromý spor smluvních stran, který by měly řešit jinými prostředky. Výkon zadržovacího práva nelze podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 729/2007 považovat za přisvojení si cizí věci.
3. Proti rozhodnutí policejního orgánu podal V. T. stížnost, kterou Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 9 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") zamítlo napadeným rozhodnutím. Ztotožnilo se s rozsahem provedeného dokazování i hodnocením důkazů. Podle obvodního státního zastupitelství byly v daném případě naplněny podmínky realizace zadržovacího práva ze strany osob, u nichž se výpočetní technika dlužníka V. T. nacházela. Nelze přisvědčit tomu, že by se V. T. stal obětí trestného jednání (např. falšování podpisů na smlouvě). I kdyby občanskoprávní podmínky zadržovacího práva splněny nebyly, nejednalo by se o trestný čin z důvodu absence naplnění subjektivní stránky uvedené skutkové podstaty. V dané věci je dominantní její civilněprávní aspekt, který nelze řešit prostředky trestního práva.
4. Poté došlo na základě smlouvy k postoupení pohledávek V. T. (vůči osobám, které mu měly svým jednáním způsobit škodu prodejem výpočetní techniky) na stěžovatele.
5. Stěžovatel podal k Městskému státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podnět k výkonu dohledu, o jehož provedení byl stěžovatel zpraven napadeným vyrozuměním. Ačkoliv byla v mezidobí otázka naplnění podmínek výkonu zadržovacího práva posouzena soudy v občanskoprávním řízení odlišně, nevyplývá z této skutečnosti závěr o spáchání trestného činu, neboť soudy se nezabývaly (a ani nemohly) naplněním podmínek trestní odpovědnosti, mezi něž patří subjektivní stránka trestného činu. Vzhledem k složitosti majetkových vztahů mezi jednotlivými osobami a časovému odstupu (rozhodnutí policejního orgánu bylo vydáno téměř před sedmi lety) nelze předpokládat, že by tato otázka byla vyřešena odlišně. Důležité rovněž je, že přinejmenším částečné nápravy věci se stěžovatel domohl právě v občanskoprávním řízení. Z uvedených důvodů byl stěžovatelův podnět odložen jako nedůvodný.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že v dané věci existují důvodné pochybnosti o řádnosti vedeného trestního řízení a dodržení jeho základních zásad. Zejména stěžovatel upozorňuje na odlišnost právních názorů orgánů činných v trestním řízení na jedné straně a soudů v občanskoprávním řízení na straně druhé. Nečinnost orgánů činných v trestním řízení fakticky podezřelým umožnila zpeněžit výnos z trestné činnosti. Orgány činné v trestním řízení opřely svůj postup o nesprávný právní názor týkající se obsahu zadržovacího práva podezřelých. Tím stěžovatel přišel o možnost domoci se svého majetku (resp. majetku jeho právního předchůdce) zpět. Občanskoprávní prostředky nápravy nemohly danou situaci vyřešit, což v podobném případě konstatoval i Nejvyšší soud. Orgány činné v trestním řízení tedy porušily stěžovatelovo právo na účinné vyšetřování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. V části směřující proti vyrozumění městského státního zastupitelství byla ústavní stížnost podána včas. V části směřující proti usnesení policejního orgánu a usnesení obvodního státního zastupitelství však Ústavní soud považuje podanou ústavní stížnost za opožděnou (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Obě napadená usnesení byla vydána v roce 2015 a o vyřízení prvního podnětu k výkonu dohledu byl V. T. vyrozuměn dne 6. 1. 2016 (viz str. 2 napadeného vyrozumění městského státního zastupitelství). Ze zjištěných skutečností nevyplývá žádná skutečnost, která by jemu (případně jeho právnímu nástupci) bránila brojit proti uvedeným rozhodnutím včas podanou ústavní stížností již v té době. Podle Ústavního soudu nelze zásadně připustit, aby časově neohraničená možnost podání podnětu k výkonu dohledu v rámci hierarchie orgánů státního zastupitelství vedla k obcházení formálních zákonných mezí institutu ústavní stížnosti, jako je tomu v daném případě, v němž byla napadená rozhodnutí vydána před více než sedmi lety. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný toliko v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Naopak té části petitu ústavní stížnosti, v níž se domáhá, aby Ústavní soud zakázal orgánům činným v trestním řízení pokračovat v porušování práv stěžovatele, není Ústavní soud příslušný vyhovět, neboť takový výrok může vynést toliko tehdy, shledá-li, že k porušení práv stěžovatele dojde tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci [srov. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a nikoliv rozhodnutím. Proti žádnému takovému "jinému zásahu" však stěžovatel ani petitem ústavní stížnosti, ani jejím odůvodněním nebrojí, neboť oběma napadá pouze napadená rozhodnutí. V části, v níž byla ústavní stížnost podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů (případně jiných příslušných orgánů), a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Po zvážení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní osud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení stěžovatelových práv.
9. Stěžovatel se nepřímo dovolává práva na účinné vyšetřování a práva na užití trestněprávních prostředků ochrany jeho ústavních práv. Ani jedno z těchto ústavních práv však stěžovateli podle Ústavního soudu nenáleží. Obě tato práva, dovozená v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva z tzv. pozitivních závazků státu, jsou zvláštními právy souvisejícími s osobní újmou obětí trestné činnosti (zvláště té závažné). Náprava takové újmy není pouze "obyčejným" soukromoprávním zájmem, neboť souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním (viz např. nález ze dne 28. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 3272/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Nemajetková práva spojená s postavením oběti (včetně práva na účinné vyšetřování) nelze z podstaty věci soukromoprávním úkonem převést na kohokoliv jiného, a to ani při převedení souvisejících majetkových práv. Postoupil-li tedy V. T. svojí potenciální pohledávku na stěžovatele, nezískal tím stěžovatel postavení oběti trestného činu (a s ním související práva) obdobně, jako jej kupříkladu nemůže získat ani právnická osoba.
10. Nadto je třeba konstatovat, že Ústavní soud ustáleně přiznává právu na užití trestních prostředků ochrany přísně subsidiární povahu ve vztahu k ostatním prostředkům nápravy. Obzvláště u trestné činnosti způsobující zásah v rovině majetkových práv je nutné vždy zkoumat, zda existuje efektivní možnost ochrany poškozené osoby např. uplatněním občanskoprávní žaloby (viz např. usnesení ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 703/19). Stěžovatel sice namítá, že užitím trestněprávních prostředků bylo možné újmě předejít, avšak to nemění nic na ryze majetkové povaze vzniklé újmy. Z ústavní stížnosti a okolností daného případu nevyplývají žádné mimořádné okolnosti, pro které by neměla výše uvedená zásada subsidiarity platit. Namítá-li stěžovatel, že orgány činné v trestním řízení v minulosti nevyužily účinných prostředků ochrany jeho majetku, nemůže z důvodu časového odstupu taková námitka hrát roli při posuzování znovuotevření trestního řízení. Uvedenou námitkou by se stěžovatel nanejvýš mohl dovolávat nároku na náhradu škodu způsobené nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci. Ten je však nutné uplatnit u obecných soudů.
11. Právo na účinné vyšetřování je navíc toliko právem procesním, které zakládá povinnost státu vynaložit (v určitých situacích) přiměřené prostředky na zjištění nejasného skutkového stavu, a nikoliv povinnost dospět ke konkrétnímu právnímu výsledku. Stěžovatel však nejen nikterak nezpochybňuje, že by skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, nýbrž dovolává se úspěšné občanskoprávní žaloby vůči domnělým delikventům. Je tedy zjevné, že v oblasti účinného vyšetřování orgány činné v trestním řízení nepochybily. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání (viz např. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 3259/19). Odhlédnout přitom ani nelze od toho, že stěžovatel se domáhá zrušení rozhodnutí policejního orgánu a dozorového státního zastupitelství po téměř sedmi letech, což nutnost trestněprávního zásahu rovněž zásadně vyvrací.
12. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelova ústavní práva nebyla napadeným vyrozuměním městského státního zastupitelství porušena.
13. Jak vyplývá z výše uvedeného (viz bod 7) nemohl se Ústavní soud zabývat napadenými rozhodnutími policejního orgánu a obvodního státního zastupitelství.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zčásti návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (viz bod 7). Z těchto důvodů musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu