ECLI:CZ:US:2023:2.US.1195.23.1
sp. zn. II. ÚS 1195/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti Marcely Mákové, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2022 č. j. 24 Cm 168/2013-46 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února. 2023 č. j. 12 Cmo 11/2023-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Ze spisového materiálu se podává, že napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") odmítl námitky stěžovatelky proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 30. 7. 2013 č. j. 24 Cm 168/2013-15 pro opožděnost (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že z doručenky vyplývá, že stěžovatelka nebyla při doručování zásilky zastižena a proto jí byla zanechána výzva ze dne 2. 10. 2013 k vyzvednutí zásilky. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatelka během desetidenní lhůty neučinila, a zásilku nebylo možné vložit do schránky stěžovatelky, byla zásilka vrácena soudu prvního stupně, který o tom vyvěsil na úřední desce soudu sdělení. Posledním dnem desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti bylo pondělí 14. 10. 2013; tento den je současně i dnem doručení směnečného platebního rozkazu. Lhůta k podání námitek začala stěžovatelce běžet dnem následujícím po doručení směnečného platebního rozkazu, tedy dnem 15. 10. 2013, a marně uplynula dne 30. 10. 2013. Odvolací soud uzavřel, že pokud soud prvního stupně odmítl podle §175 odst. 3 o. s. ř. námitky doručené stěžovatelkou na elektronickou podatelnu soudu až dne 8. 11. 2022, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty, nelze jeho postupu nic vytknout. K tvrzení stěžovatelky ohledně adresy, na kterou měl být směnečný platební rozkaz doručen, odvolací soud uvedl, že až do podání stěžovatelky ze dne 2. 11. 2022 nic nenasvědčovalo tomu, že by stěžovatelka směnku vystavovala jako podnikající fyzická osoba. Postavení stěžovatelky jakožto podnikatele nevyplývá ani ze samotné směnky, kde je stěžovatelka označena jménem a adresou bydliště, nikoli adresou jejího sídla podnikání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jí postupem soudů byla odňata možnost jednat před soudem a bránit svá práva. Poukazuje na to, že směnečný platební rozkaz jí měl být zaslán na adresu místa podnikání, nikoliv na adresu trvalého pobytu, jelikož daný spor se týkal její podnikatelské činnosti.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stejně jako v obdobné věci téže stěžovatelky (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 811/23) dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Takovým procesním prostředkem je v posuzované věci žaloba pro zmatečnost, která je koncipována jako mimořádný opravný prostředek a má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení. Žalobou pro zmatečnost lze podle §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout mimo jiné rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost.
Tvrdí-li stěžovatelka, že ze strany ve věci rozhodujících soudů byl učiněn vadný závěr o odmítnutí odvolání pro opožděnost, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u civilních soudů ještě před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím žaloby pro zmatečnost, a to i přes nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že vůči výroku I. usnesení odvolacího soudu je dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 29 Cdo 2437/2013).
Z ústavní stížnosti nadto plyne, že stěžovatelka dovolání nepodala, a možnosti podat žalobu pro zmatečnost si byla vědoma, přičemž ji nevyužila proto, že jí považovala za neúčelnou a neúspěšnou. Povinnost vyčerpání příslušných procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nelze nahradit vlastním úsudkem stěžovatelky o účelnosti či úspěšnosti podané žaloby pro zmatečnost v dané věci. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu totiž znamená jak uplatnění procesního prostředku, tak také dosažení rozhodnutí ve věci. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem subsidiarity a zásadou minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů, jakož i principem právní jistoty.
Jelikož za dané situace existovala možnost domáhat se ochrany práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost, a z podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku nevyužila, Ústavní soud ústavní stížnost posoudil jako návrh nepřípustný (srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 3335/17 či sp. zn. I. ÚS 2347/19).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj