ECLI:CZ:US:2023:2.US.1237.23.1
sp. zn. II. ÚS 1237/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti DIY Support s. r. o., sídlem Klimentská 1215/26, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ing. Janem Drobným, advokátem, sídlem Breitfeldova 704/1, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 20 Cdo 3354/2022-156, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022 č. j. 21 Co 58/2022-117 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. ledna 2022 č. j. 49 EXE 1659/2020-80, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 49 EXE 1659/2020 se podává, že uvedený soud v exekuční věci vedlejší účastnice (jako oprávněné) pro částku 2 707 029 Kč s příslušenstvím napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky (jako povinné) ze dne 1. 7. 2021 na zastavení exekuce. Soud se neztotožnil se stěžovatelkou, že exekvovaná pohledávka zanikla podle §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jednostranným započtením pohledávky, která měla vzniknout směnečnému rukojmímu Markusi Knötigovi (jednateli stěžovatelky) z titulu náhrady škody.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že započtení nelze provést ze tří důvodů, a to že nejde o pohledávku téhož druhu (§1982 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), že je to vyloučeno produktovými obchodními podmínkami a že tvrzená pohledávka na náhradu škody není jistá a určitá (§1987 odst. 2 téhož zákona).
4. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy věc nesprávně právně posoudily, neboť chybně vyhodnotily otázku aplikovatelného práva, a z tohoto důvodu nedostatečně zjistily skutkový stav, když neprovedly jí navržené důkazy. Následně líčí skutkové okolnosti a polemizuje se závěry soudů nižších stupňů, které možnost započtení vyloučily z výše uvedených důvodů. Ve vztahu k důvodu, že započítávaná pohledávka nebyla jistá a určitá, stěžovatelka opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v dovolání.
6. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvádí, že se uvedený soud jejím dovoláním nezabýval a má za to, že jí Nejvyšší soud odepřel spravedlnost, když "z čistě formálních důvodů" rezignoval na svoji funkci sjednocování judikatury a rozhodování o mimořádných opravných prostředcích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl, ač pro tento postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Argumentuje, že uvedla otázky, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a že dostatečně specifikovala, v čemž spočívá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu a dosavadní judikatury dovolacího soudu, představované rozhodnutím R 37/2021 (pozn.: rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020 sp. zn. 31 Cdo 684/2020).
10. Stěžovatelčina argumentace se však míjí s důvody, na nichž je napadené usnesení postaveno. Nejvyšší soud vyšel z toho, že v dovolání položené otázky přípustnosti započtení pohledávek v různé měně a vyloučení zápočtu smluvním ujednáním (resp. závaznosti obchodních podmínek pro třetí stranu, která nebyla účastníkem smlouvy), jež podle stěžovatelky nebyly rozhodovací praxí dovolacího soudu vyřešeny, nemá význam řešit, a to z důvodu, že rozhodnutí městského soudu stojí na třech samostatných důvodech, přičemž jedním z nich je, že jednostrannému započtení brání skutečnost, že započítávaná pohledávka není jistá a určitá (§1987 odst. 2 občanského zákoníku), a posouzení této otázky městským soudem je (oproti očekávání stěžovatelky) ve shodě se závěry judikátu R 37/2021.
11. Z výše uvedeného je patrno, že v souvislosti s posledně uvedeným důvodem dovolání se Nejvyšší soud otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle §237 o. s. ř. zabýval a dospěl k závěru, že městský soud se při řešení posledně uvedené otázky hmotného práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Jestliže za této situace, a to v souladu se svou ustálenou judikaturou, Nejvyšší soud uzavřel, že již nemá význam se dalšími otázkami zabývat, neboť by to již nemohlo ovlivnit výsledek řízení, nemá Ústavní soud, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Pouze doplní, že takový postup nelze označit za "čistě formální", neboť překážka provádění dalšího přezkumu je dána samotnou povahou věci.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, stěžovatelka vyjadřuje (mimo jiné) svůj nesouhlas se závěrem o nezpůsobilosti předmětné pohledávky k započtení podle §1987 odst. 2 občanského zákoníku, avšak pouze opakuje argumentaci uplatněnou v dovolání a městskému soudu vytýká, že nezkoumal, zda existuje objektivní nejistota nebo neurčitost ohledně započítávané pohledávky, přičemž vysvětluje okolnosti (důvody) jejího vzniku.
13. Stěžovatelka tedy především požaduje, aby se Ústavní soud zabýval tím, zda uvedené soudy správně interpretovaly a aplikovaly výše uvedené ustanovení, tj. podústavní právo, což - jak již bylo uvedeno výše - tomuto soudu nepřísluší. K tomu je možno dodat, že tvrzeným rozporem právního názoru městského soudu s judikátem R 37/2021 se zabýval (a náležitě vypořádal) již Nejvyšší soud, a tudíž lze na jeho závěry plně odkázat. Stěžovatelčina argumentace, podle níž odmítnutí zápočtu vedlejší účastnicí není právně relevantní skutečností, nedostatečně reflektuje, že městský soud v bodech 18 a 19 svého usnesení náležitě vysvětlil důvody, pro které předmětnou pohledávku považuje za spornou, tedy nejen že vedlejší účastnice svou povinnost neporušila, ale také že o části pohledávky na náhradu škody, která neměla zaniknout zmíněným započtením, probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní spor. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné pochybení neshledal. Vzhledem k tomu, že jeden ze tří samostatných důvodů, na nichž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů postavena, z hlediska ústavnosti obstojí, nebylo třeba se zabývat otázkou "ústavní udržitelnosti" ostatních důvodů, neboť by to mohlo mít jen tzv. akademický význam.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu