ECLI:CZ:US:2023:2.US.1247.23.1
sp. zn. II. ÚS 1247/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného JUDr. Josefem Čejkou, advokátem, sídlem náměstí 3. května 1606, Otrokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 8 Tdo 25/2023-321, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. října 2022 č. j. 8 To 297/2022-281 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. srpna 2022 č. j. 19 T 146/2021-249, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Hodoníně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se podle okresního soudu dopustil tak, že jako zaměstnaný řidič nákladního vozidla si ve 43 případech při tankování pohonných hmot do svěřeného vozidla ponechal část pohonných hmot pro vlastní potřebu. Dále si pro svoji potřebu ponechal svěřené nářadí a náhradní díly. Tím způsobil svému zaměstnavateli celkovou škodu ve výši 29 627,78 Kč. Za popsané jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a k peněžitému trestu ve výši 12 000 Kč. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému zaměstnavateli náhradu způsobené škody. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě listinných důkazů (knihy jízd, faktur a dodacích listů) a výpovědí svědků spolupracujících v dané době se stěžovatelem; mimo jiné se svému nadřízenému podle svědeckých výpovědí stěžovatel doznal k tomu, že si "naftu bral". Soud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh obhajoby provedením vyšetřovacího pokusu, spočívajícího v natankování pohonných hmot do vozidla.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. Ztotožnil se s rozsahem dokazování i hodnocením provedených důkazů. Za správné považoval krajský soud zamítnutí důkazního návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu, neboť skutkový stav byl již dostatečně zjištěn z provedených důkazů.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů neshledal žádný relevantní rozpor. Zamítnutím stěžovatelova důkazního návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu ke stanovení způsobu tankování do předmětného vozidla neporušily soudy stěžovatelova procesní práva. Soudy srozumitelně popsaly důvody, pro něž je provedení takového důkazu nadbytečné. Dovolací soud uzavřel s tím, že je-li skutkový stav dostatečně objasněn na základě provedených důkazů, je odmítnutí dalších důkazních návrhů přípustným postupem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudy nepřípustně odmítly provést důkaz měřením čerpání pohonných hmot přímo na vozidle. Namísto toho byla jako důkaz použita evidence poškozeného. Neprovedením tohoto objektivního důkazu orgány činné v trestním řízení porušily svou povinnost objasnit skutkový stav bez důvodných pochybností. Stěžovatelovo jednání bylo vysvětlitelné tím, aby ušetřil zaměstnavateli časté cesty k čerpací stanici; soudy se nezabývaly ani tím, jakou vzdálenost stěžovatel s vozidlem ujel (a tedy kolik paliva spotřeboval).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
8. Ústavní soud připomíná, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které již uplatnil v trestním řízení, aniž by jakkoliv konkrétně reflektoval způsob, jakým se soudy s těmito námitkami vypořádaly. Ústavní soud tak může zcela odkázat na logické, srozumitelné a ústavně konformní závěry Nejvyššího soudu, který se vypořádal jak s námitkou tzv. opomenutého důkazu, tak s údajnými rozpory ve zjištěném skutkovém stavu (viz bod 11 napadeného usnesení). Soudy nižších stupňů se hodnocení provedených důkazů věnovaly velmi podrobně a přesvědčivě rovněž vyvrátily stěžovatelovu nelogickou obhajobu (viz zejména bod 35 rozsudku okresního soudu). Je tedy zřejmé, že stěžovatelova ústavní práva nebyla napadenými rozhodnutími porušena.
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu