ECLI:CZ:US:2023:2.US.1255.23.1
sp. zn. II. ÚS 1255/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Richtera, právně zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem, sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 7 As 242/2022-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že je v rozporu s jeho základními právy zaručenými čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 19. 10. 2020 č. j. 49202/2020-MZE-11121 byla podle §3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o zemědělství"), zamítnuta námitka stěžovatele a potvrzeno mj. oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu, regionálního odboru Olomouc, pracoviště Šumperk (dále též "SZIF") ze dne 31. 7. 2020 č. j. SZIF/2020/0506511 a č. j. SZIF/2020/0506507 o neprovedení aktualizace evidence půdy.
3. Stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 28. 7. 2022 č. j. 17 A 135/2020-40 zamítl. S poukazem na prejudikaturu (rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 112/2019 a sp. zn. 11 A 113/2019 a na ně navazující rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 68/2020 a sp. zn. 7 As 69/2020) přisvědčil správním orgánům, že nebyly splněny podmínky pro provedení aktualizace v evidenci půdy. Předmětné pozemky byly ve společném jmění (bývalých) manželů, přičemž v evidenci pozemků byla zapsána jako uživatelka pouze manželka stěžovatele. Za uživatele půdního bloku přitom je třeba považovat osobu zapsanou v evidenci půdy, přičemž není rozhodující, zda fakticky půdu užívá, či nikoliv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 2 As 2/2008-55). Městský soud dodal, že v daném řízení není úkolem správních orgánů řešit občanskoprávní spory mezi manžely, nýbrž jejich úkolem je posoudit, zda žadateli svědčí právní titul k užívání uvedených zemědělských pozemků. Stěžovatelem uváděný e-mail ze dne 1. 7. 2013 považoval soud (stejně jako správní orgány) pouze za návrh řešení situace stěžovatele a jeho bývalé manželky, nikoliv za souhlas s užíváním konkrétních pozemků ve společném vlastnictví manželů. Důvodnými soud neshledal ani další námitky, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů obsahově podřaditelných pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též "s. ř. s."). Stěžovatel namítal, že městský soud pochybil, když se zabýval pouze tím, komu svědčí právní titul k užívání pozemků a kdo je zapsán jako uživatel v evidenci půdy. Podle stěžovatele není rozhodující právní stav věci, nýbrž skutečnost, kdo předmětné pozemky fakticky zemědělsky užívá. Správní orgány a městský soud dle stěžovatele pochybily, když se faktickým užíváním půdy vůbec nezabývaly. Další vadu viděl stěžovatel v tom, že městský soud v napadeném rozsudku odkazoval na judikaturu a nikoliv na právní úpravu. Stěžovatel nesouhlasil ani s posouzením e-mailu ze dne 1. 7. 2013. Stěžovatel dále poukazoval na nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu a rozsudku městského soudu, resp. nepřípadnost jejich argumentace. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení
5. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí plně ztotožnil s hodnocením a závěry Městského soudu v Praze, které považuje za správné a náležitě vyargumentované. To, že s nimi stěžovatel nesouhlasí a má jiný názor, podle jeho názoru samo o sobě neznamená, že je napadený rozsudek nezákonný. Nejvyšší správní soud tedy posoudil kasační námitky jako nedůvodné a kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
6. Podrobnější rekapitulace napadeného rozhodnutí není třeba, neboť jeho obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
7. V ústavní stížnosti stěžovatel velmi podrobně rekapituluje obsah svých předchozích podání, jakož i obsah rozhodnutí správních orgánů a správních soudů. V návaznosti na to opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy, a ve vztahu ke každé jedné z nich vysvětluje, proč se s ní Nejvyšší správní soud vypořádal nedostatečným způsobem. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti se opět týkají toho, jak má být dle stěžovatele vykládán §3g odst. 2 zákona o zemědělství a jak měly být hodnoceny provedené důkazy. Stěžovatel si je vědom, že v obdobných dvou ústavních stížnostech neshledal Ústavní soud porušení jeho základních práv a jako zjevně neopodstatněné je odmítl. V nyní projednávané věci má však za to, že jeho základní práva porušena skutečně byla.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Ústavní soud konstatuje, že obdobnou věcí téhož stěžovatele se zabýval již v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 3413/20 a III. ÚS 3414/20. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné odmítl.
10. Ústavní soud připomíná, že není další instancí soustavy obecných soudů (čl. 91 a čl. 83 Ústavy) a není oprávněn přezkoumávat pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva těmito soudy. Jelikož jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelem namítaná věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před správními soudy.
11. V nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by se Nejvyšší správní soud, Městský soud v Praze nebo kterýkoliv jiný z dotčených orgánů moci veřejné dopustil ústavně relevantního pochybení. Z posuzované ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel zaměňuje právo na spravedlivý proces a jeho dílčí komponenty s (neexistujícím) právem na úspěch ve věci. Na rozdíl od stěžovatele považuje Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (jakož i předchozí rozhodnutí) za srozumitelné, přehledné, logické, řádně odůvodněné a nevybočující z mantinelů práva na spravedlivý proces. Toto rozhodnutí není zatížené svévolí a nelze je považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelovy námitky se pohybují výlučně v rovině podústavního práva (konkrétně směřují výlučně do oblasti interpretace §3g zákona o zemědělství) a nemají žádný ústavněprávní přesah, příp. tyto námitky směřují proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly správní soudy.
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu