ECLI:CZ:US:2023:2.US.1261.23.1
sp. zn. II. ÚS 1261/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Lenky Záveské Drábkové, Ph.D., zastoupené JUDr. Vítem Nevařilem, LL.M., advokátem, se sídlem Sokolovská 32/22, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 21 Cdo 3685/2022-585 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č. j. 23 Co 22/2021-530, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobou ze dne 27. 9. 2018 se stěžovatelka proti Botanickému ústavu Akademie věd ČR (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem; dále jen "vedlejší účastník") domáhala zaplacení 246 866 Kč s příslušenstvím jako doplatku dlužné mzdy za období od 1. 1. 2016 do 30. 6. 2017, když základem tvrzení stěžovatelky ve vztahu k tomuto nároku bylo, že mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem došlo k nepřípustnému řetězení pracovních poměrů, v důsledku toho se pracovní poměr stěžovatelky změnil na dobu neurčitou, stěžovatelce však nebylo vedlejším účastníkem hrazeno v rozsahu pracovního poměru, ačkoliv stěžovatelka nadále pracovala v původním rozsahu. Žalobu následně stěžovatelka se souhlasem soudu prvního stupně změnila tak, že pro případ odlišného právního posouzení nároku stěžovatelka uplatnila in eventum nárok na zaplacení částky 288 377 Kč s příslušenstvím, když základním důvodem pro uplatnění tohoto nároku byla skutečnost, že stěžovatelka prokazatelně a jednoznačně pracovala u vedlejšího účastníka nad rámec omezeného úvazku 60 % jak byl sjednán posledním dodatkem, když u této práce se jednalo o práci přesčas, a částka 288 377 Kč odpovídá nároku na zaplacení za prokazatelně realizovanou přesčasovou práci v rozhodném období.
2. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 9. 2020 č. j. 8 C 343/2018-361 bylo stěžovatelce částečně vyhověno a byla jí přiznána částka 178 813,97 Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2022 č. j. 23 Co 22/2021-530 byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části potvrzen, a ve vyhovující části změněn tak, že žaloba v částce 178 813,97 Kč se zamítá, a dále soud rozhodl o nákladech řízení před oběma stupni, přičemž je uložil hradit stěžovatelce. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 15. 2. 2023 č.j. 21 Cdo 3685/2022-585 odmítl i dovolání stěžovatelky v dané věci.
3. Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že nedostala zaplaceno za zjevně vykonanou a vedlejším účastníkem převzatou přesčasovou práci, která po ní byla vedlejším účastníkem vyžadována a stěžovatelka ji vykonala i nad rámec popisu práce dle pracovní smlouvy. Stěžovatelka podotýká, že její věc je povahou pracovněprávním sporem, který vyvěrá z pracovněprávních vztahů. Pracovněprávní vztahy jsou v zásadě vztahy nerovnými, kdy ve slabším postavení je zaměstnanec. V poměrech této věci je podle stěžovatelky však zřetelné, že vyšší soudy tento princip imanentní nerovnosti přehlížejí v neprospěch stěžovatelky a ve prospěch vedlejšího účastníka. Lapidárně řečeno prý podle vyšších soudů (tj. soudu odvolacího a dovolacího) nevadí, že má vedlejší účastník nepřesně vedenou evidenci docházky svých zaměstnanců, že vedlejší účastník pracoval s pátkem jako s běžným pracovním dnem stěžovatelky, ačkoliv nyní v procesu tvrdí, že stěžovatelka v pátek vůbec neměla pracovat a nic jí proto za pracovní pátky platit nebude a že měla stěžovatelka vykonávat práci, kterou neměla v pracovní smlouvě. Podle vyšších soudů prý dále nevadí, že vedlejší účastník neuložil stěžovatelce žádný subordinační pokyn, kterým by jí omezil rozsah přidělované práce, že kolegové stěžovatelky měli běžně 2,8 úvazku a nikdo neřešil jejich přítomnost na pracovišti, avšak stěžovatelka byla v tomto řízení nucena dokazovat každou minutu, kdy byla na pracovišti.
4. A stejně tak je podle názoru stěžovatelky prý pochybné, pokud zaměstnanec vedlejšího účastníka, který vedl časopis Botanika po stěžovatelce, jej zredukoval na polovinu, ale měl nárok, aby na něj měl stejnou pracovní kapacitu, jako stěžovatelka, která však manažerskou, editorskou a redaktorskou práci na časopisu vůbec neměla v popisu práce, čehož si byl navíc vedlejší účastník vědom, protože na konci roku 2017 (po žalovaném období) stěžovatelce nabídl na výkon práce šéfredaktorky samostatnou pracovní smlouvu. A nakonec podle stěžovatelky vyšším soudům nevadilo, že pokud stěžovatelka jasně napsala, že práci, kterou ani podle pracovní smlouvy nemá vykonávat, nestíhá, odpovědí od ředitele vedlejšího účastníka jí bylo, že buďto bude práci stíhat, nebo dostane výpověď.
5. Stěžovatelka doplnila, že procesně na ni byly v řízení kladeny extrémní nároky, včetně nutnosti dokazovat za rok a půl prakticky každou minutu na pracovišti, kterýmžto nárokům se vždy snažila vyhovět. Přesto rozhodnutí vyšších obecných soudů stěžovatelka za spravedlivé nepovažuje, právě naopak. Naopak ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi, zaměstnavateli a veřejnoprávní instituci byla snížena pomyslná "laťka" nároků na výkon práv zaměstnavatele k zaměstnancům na pomyslně nejnižší možnou úroveň, dle názoru stěžovatelky již zcela jinam, než jsou minimálně středoevropské pracovněprávní standardy.
6. Potud má stěžovatelka po řízení před obecnými soudy vyšších stupňů prý určitý "signifikantní procesní dojem", že k aplikaci principu, že v rámci zaměstnaneckých vztahů je jedna strana silnějším a druhá strana slabším subjektem, sice došlo, ale přesně opačně, jako by byl slabší stranou vedlejší účastník, tj. zaměstnavatel.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
9. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je velmi podrobně a pečlivě vypracováno a odpovídá dostačujícím způsobem na každou námitku stěžovatelky. Soud poté shrnul, že prapříčinou sporu v projednávané věci bylo, že se stěžovatelka nedokázala smířit s tím, že její dřívější plný pracovní úvazek byl ode dne 1. 1. 2016 nahrazen zkráceným pracovním úvazkem (na kratší pracovní dobu) 24 hodin týdně se striktně vymezenou pracovní náplní, která nepokrývala všechny dosavadní pracovní aktivity stěžovatelky, která se jich však odmítala vzdát. Vzhledem k v rozsudku naznačenému uvolněnému režimu sledování konkrétní pracovní aktivity vědeckých pracovníků vedle plnění konkrétních pracovní smlouvou (dodatkem č. 3) vymezených pracovních úkolů stěžovatelka dále pokračovala na svém dříve zahájeném výzkumu a na tématech, která však již byla mimo rámec aktuálně sjednané pracovní náplně. A protože nebylo (ani doplněným dokazováním) prokázáno, že by zaměstnavatel - žalovaný výslovně či konkludentně vyslovil souhlas s těmito mimo rámec sjednané pracovní náplně činěnými aktivitami, ani že by převzal a ke svému prospěchu využil výsledky této činnosti žalobkyně, odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka - žalobkyně nemá nárok na mzdu za dobu, kterou se nad rámec sjednané (kratší) pracovní doby těmto mimopracovním aktivitám věnovala.
10. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadené rozsudky podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu