ECLI:CZ:US:2023:2.US.1279.23.1
sp. zn. II. ÚS 1279/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2023 sp. zn. 8 To 46/2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. února 2023 č. j. 25 T 26/2000-1430, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byl zamítnut stěžovatelův návrh na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, uloženého mu rozsudkem obvodního soudu ze dne 7. 11. 2001 sp. zn. 25 T 26/2000. V dané věci byl příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu vydán dne 6. 5. 2004 a evropský zatýkací rozkaz byl vydán dne 15. 7. 2009, přičemž promlčecí lhůta činila pět let. Orgány činné v trestním řízení však po stěžovateli pátraly a zjistily, že se nacházel v zahraničí, přičemž tato doba se do běhu promlčecí doby nezapočítala. V roce 2004 policejní orgány obdržely zprávu, že se stěžovatel nachází v Německu a má právě odlétat na Nový Zéland, kde byl později ztotožněn. V roce 2009 byl stěžovatel na Novém Zélandu zadržen s falešným cestovním pasem (vydaným na cizí jméno avšak s fotografií stěžovatele). Na tento cestovní pas jsou zaznamenány mnohé přílety a odlety, z čehož soud dovodil, že tento pas používal právě stěžovatel, jehož fotografie v pase byla (poznámka: osoba, jejíž jméno je v pase uvedeno, měla vystavený jiný cestovní pas). Z údajů o letech lze dovodit, že stěžovatel se na Novém Zélandu zdržoval delší dobu. Sám stěžovatel přiznal, že se v roce 2006 nacházel v Thajsku, přičemž nemohl použít svůj pas. Skutečnost, že stěžovatel pobýval relevantní dobu v zahraničí, nemohou vyvrátit ani jiné jím předložené důkazy. Jde zejména o údajně zasílané dopisy z České republiky, stejně jako dokumenty prokazující, že stěžovateli byla v České republice poskytována zdravotní péče. Jako nevěrohodné vyhodnotil soud stěžovatelem předložené fotografie ze setkání s přáteli v České republice, neboť jsou podle něj očividně "přefocené".
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se s provedeným hodnocením důkazů, z nichž vyplývá, že stěžovatel pobýval významnou dobu v zahraničí. Městský soud nepřisvědčil stěžovateli, že by výkon trestu po více než dvaceti letech nebyl účelný. Stěžovatel se totiž jeho výkonu vyhýbal úmyslně a uvedená doba je způsobena pouze jeho chováním. Navíc nemohl výkon trestu zahájit dříve, neboť vykonával trest odnětí svobody na Novém Zélandu pro jinou trestnou činnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy buď ignorovaly, nebo deformovaly důkazy, kterými se stěžovatel snažil prokázat svůj pobyt na území České republiky. Bez dostatečného odůvodnění dospěly soudy k závěru o nevěrohodnosti objektivních lékařských zpráv. Jejich argumenty, že lékař si na stěžovatele (po více než deseti letech) nevzpomněl a že "Odborná zdravotní pojišťovna" úhradu za uvedenou péči neregistruje, jsou podle stěžovatele nepřijatelné. Z předložených dokladů je totiž zřejmé, že stěžovatel byl veden u Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR a není tedy divu, že zcela jiná pojišťovna neregistruje úhradu za stěžovateli poskytnutou péči. Podle stěžovatele jde tedy o zjevný extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Další lékaři, podepsaní na dokumentech, nebyli soudem ani kontaktováni. V daném řízení, kde leží důkazní povinnost částečně na odsouzeném, není podle stěžovatele přípustné, aby soud jím předložené důkazy takto přehlížel. Podobně soudy přistoupily k dopisům, z nichž bylo patrné, že byly odesílány stěžovatelem z České republiky a potvrzovaly tak jeho výskyt na jejím území. I tento důkaz soudy hodnotily nelogicky a vnitřně rozporně, když na jednu stranu uvedly, že se stěžovatel měl vyskytovat na Novém Zélandu a na jiném místě zmínily jeho pobyt v Německu (odkud měl dopisy posílat). Stejně nelogicky jsou hodnoceny i listiny prokazující, že stěžovatel osobně v České republice hradil platby pojišťovně. Dále soud v rozporu s procesními pravidly hodnotil "pravost" předložených fotografií, zachycujících stěžovatele v České republice, neboť takové odborné hodnocení může provést pouze znalec. Soudy rovněž odmítly vyhovět důkazním návrhům stěžovatele, které mohly rozptýlit jejich případné pochybnosti. Přitom dostatečně nevysvětlily údajnou nadbytečnost těchto důkazů a předběžně je hodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Stížnostní soud dokonce explicitně odmítl tuto zásadu aplikovat. Kromě předložených důkazů soudy deformovaly rovněž obsah spisu, zejména zcela nelogicky dovozovaly, že stěžovatel měl po celou dobu u sebe falešný pas, s kterým byl v roce 2009 zadržen. Takovým hodnocením důkazů postupovaly soudy v rozporu se závěry nálezu ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 1511/18 a rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 11 Tz 21/2020. Napadená rozhodnutí obsahují i další rozpory. Například soudy uvedly, že orgány činné v trestním řízení měly poznatky o stěžovatelově pobytu na Novém Zélandu, na což nelogicky reagovaly vydáním Evropského zatýkacího rozkazu. Takový postup nesplňuje podle stěžovatele podmínku efektivity. Žádné z uvedených pochybení nenapravil ani stížnostní soud, přestože ho na ně stěžovatel explicitně upozorňoval.
5. Konečně stěžovatel namítá, že trvání na výkonu trestu odnětí svobody je v jeho případě holou represí postrádající přínos pro společnost i odsouzeného. Od spáchání trestného jednání uplynulo přes dvacet let, čímž se smysl výkonu trestu stává bezvýznamný. Navíc stěžovatel vykonal srovnatelný trest odnětí svobody v zahraničí, v jehož průběhu byla prokázána stěžovatelova náprava.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Žádnou takovou vadu Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal. Ačkoliv se stěžovatel pokouší své námitky "zarámovat" jako odlišný právní názor, fakticky se domáhá z větší části přehodnocení provedených důkazů Ústavním soudem jako další soudní instancí. To však není role Ústavního soudu.
9. V první řadě je třeba konstatovat, že soudy zaměřily dokazování v souladu s předmětem řízení o návrhu na vydání rozhodnutí o promlčení výkonu trestu toliko na skutečnosti týkající se pobytu stěžovatele v zahraničí po rozhodný časový úsek (který byl v dané věci několik měsíců). Souborem přímých i nepřímých důkazů soudy spolehlivě prokázaly, že stěžovatel přinejmenším pravidelně opouštěl území České republiky (přičemž byl po značnou část relevantní doby vybaven falešným cestovním pasem) a zdržoval se v zahraničí po dobu přesahující rozhodné období. Na rozdíl od stěžovatele soudy vyhodnotily provedené důkazy logicky, a to jak jednotlivě tak v jejich celkovém souhrnu. Skutečnost, že stěžovatel se s tímto hodnocením neztotožňuje, není z ústavněprávního hlediska relevantní.
10. Se stěžovatelovými námitkami, které kladou na prokázání relevantních skutečností v daném řízení břemeno srovnatelné (nebo dokonce převyšující) s břemenem kladeným na soudní rozhodování o vině a trestu, se Ústavní soud nemohl ztotožnit. V souladu s §2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, objasnily soudy skutkový stav v dané věci toliko v té míře, která je nezbytná pro jejich rozhodnutí. Části skutkového stavu, které jsou pro počítání promlčecí doby nerozhodné, neměly tedy soudy povinnost objasňovat. Přesto je však Ústavní soud toho názoru, že soudy prokázaly stěžovatelův dlouhodobý pobyt v zahraničí tak, že o něm nemohou být důvodné pochybnosti. Vyjádřil-li se městský soud, že stěžovatelova argumentace "zásadou in dubio pro reo postrádá smysl a relevanci", pak na rozdíl od stěžovatele nechápe Ústavní soud tento závěr jako vyjádření právní názoru (tedy odmítnutí aplikace této zásady), nýbrž jako hodnocení skutkového stavu v tom směru, že v případě pachatele, který se úmyslně vyhýbá nástupu výkonu trestu a je následně "zadržen s falešným pasem na druhém konci světa", nemůže mít soud žádné pochybnosti o jeho pobývání v zahraničí. Celkovému hodnocení důkazů, jak jej provedly obecné soudy, nemůže Ústavní soud nic vytknout. Totéž se týká i vypořádání se návrhů s dalšími důkazními návrhy, jejichž nadbytečnost soudy přesvědčivě dovodily.
11. Většinu námitek stěžovatel věnoval důkazům a námitkám, které s předmětem řízení nijak nesouvisí. Jak správně uvedly obecné soudy, jím předložené důkazy nemohly nikterak vyvrátit stěžovatelův prokazatelný pobyt v zahraničí. I kdyby kupříkladu v roce 2005 byl stěžovatel delší dobu na území České republiky, nemá to vliv na právní závěry obecných soudů. Proto se Ústavní soud ani nezabýval způsobem, jakým soudy tyto předložené důkazy hodnotily. Tyto části napadených rozhodnutí fakticky představují jejich obiter dictum, která nemají vliv na ústavní konformitu jejich výroků.
12. Přisvědčit nelze ani poslední skupině námitek, týkající se účelu výkonu stěžovateli uloženého trestu. V tomto směru je především třeba poznamenat, že Ústavní soud není tím orgánem, jemuž by příslušelo stanovovat nejen konkrétní trestní politiku, nýbrž i její hodnotově morální ratio. Je v diskreci zákonodárce, zda nastaví užívání prostředků trestního práva s důrazem spíše na principy retribuce, resocializace či jiných logicky a morálně udržitelných konceptů. Úkolem obecných soudů je aplikovat toto zákonodárcem dané nastavení. Ústavní soud do jejich činnosti zasahuje toliko v případech zjevné nepřiměřenosti (tedy zjevné logické či morální neudržitelnosti) nebo porušení některé důležité ústavní hodnoty. V daném případě však k žádné takové situaci nedošlo. Je věcí obecných soudů (případně jiných orgánů), aby v souladu s obecnými právními předpisy stanovily, zda ve stěžovatelově případě již smyslu uloženého trestu bylo dosaženo. Ke zmírnění případných represivních účinků trestu, které se již nezdají být namístě, existují jiné zákonné nebo dokonce ústavní instituty (např. milost prezidenta republiky).
13. Toliko pro úplnost lze konstatovat, že stěžovatelova věc je nesrovnatelná s případy, v nichž Ústavní soud rozhodoval v minulosti nálezy, na které stěžovatel odkázal. Kupříkladu ve věci, v níž byl vydán nález sp. zn. II. ÚS 1511/18 ze dne 11. 6. 2019 (N 110/94 SbNU 322; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), bylo odsouzenému téměř 70 let a šlo o cizího státního příslušníka, od jehož odsouzení uplynulo již 30 let. Nebylo nikterak prokázáno, že by se aktivně vyhýbal výkonu trestu (nebyla vyvrácena autentičnost jeho přesvědčení, že po tzv. listopadové revoluci byla v jeho případě aplikována některá z amnestií). Následně vedl bezúhonný život a staral se po smrti své ženy o svou rodinu. Ústavní soud tyto okolnosti označil za mimořádné a upřednostnil v tomto "těžkém případu zásadu individuální spravedlnosti". Nadto shledal, že se samy soudy dopustily řady procesních pochybení. Žádná taková mimořádná okolnost se ve stěžovatelově věci nevyskytuje. Naopak klíčové konkrétní okolnosti stěžovatelova případu (úmyslně se skrývající pachatel, který cestuje po světě za pomoci falešného cestovního dokladu a páchá další trestnou činnost) velmi přiléhavě odpovídají obecnému účelu právní úpravy stavění běhu promlčecí doby v českých trestních předpisech.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu