ECLI:CZ:US:2023:2.US.13.23.1
sp. zn. II. ÚS 13/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. Janem Heldesem, advokátem, se sídlem Husovo nám. 20, Polná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 1041/2022-10456, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. března 2022 č. j. 3 To 55/2020-10235, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2020 č. j. 3 To 55/2020-9743 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. ledna 2019 č. j. 3 T 12/2015-9306, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 2. ledna 2023, který byl doplněn podáními ze dne 17. ledna 2023 a ze dne 8. února 2023, navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jemu ústavně zaručených práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na projednání věci v jeho přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Výše uvedeným napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel (vedle dalších spoluobviněných) shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, jichž se dopustil způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozsudku, za což byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Dále mu byly uloženy podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku napadeného rozsudku, a podle §71 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, taktéž specifikované ve výroku napadeného rozsudku. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze (ve vztahu ke stěžovateli) napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek z důvodu podle §258 odst. 1 písm. d), e) trestního řádu částečně zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 2, 3 trestního řádu stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku dále stěžovateli uložil trest propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty dle specifikace ve výroku napadeného rozsudku. O dovolání proti tomuto rozsudku Vrchního soudu rozhodl Nejvyšší soud (ústavní stížností nenapadeným) usnesením ze dne 15. července 2021 č. j. 6 Tdo 583/2021-10141, jímž ve vztahu ke stěžovateli zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal, aby tento soud věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po novém projednání Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku a za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a zároveň mu uložil tresty propadnutí věci a propadnutí náhradní hodnoty, které byly specifikovány ve výrokové části. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl postupem dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, když jej vyhodnotil jako dovolání zjevně neopodstatněné.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu procesních pochybení obecných soudů, při nichž měly být porušeny zákonné a ústavní normy garantující či upravující (i) přítomnost (osobní účast) stěžovatele jakožto obviněného u veřejného zasedání před odvolacím soudem, (ii) oprávnění dovolacího soudu rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání, (iii) délku lhůty k přípravě obhajoby a (iv) právo na zákonného soudce (řádné obsazení odvolacího soudu). Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací soud řádně nezhodnotil provedené důkazy a že mu především subjektivní stránka trestného činu nebyla prokázána. V trestním řízení tak nebyly odstraněny pochybnosti o skutkovém ději a zavinění stěžovatele - rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, mají být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo mají být založena na procesně nepoužitelných důkazech, popř. k nim neměly být bezdůvodně provedeny stěžovatelem navrhované důkazy. Napadená rozhodnutí mají rovněž spočívat na nesprávném právním posouzení stěžovatelova skutku. Nadto se dovolací soud neměl řádně vypořádat se stěžovatelovou dovolací argumentací. Jako poslední důvod ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ve věci byly zjištěny "nové důležité skutečnosti", které jsou způsobilé přivodit jiné rozhodnutí ve věci ve prospěch stěžovatele, což by také mělo být při posouzení ústavnosti napadených rozhodnutí zohledněno.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Na postup orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, proto reaguje pouze tehdy, vyvolává-li reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Nikoli každý postup obecných soudů, který by i byl podle jednoduchého práva vadný, však k takovému zásahu vede. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena stěžovatelova základní práva, a to zejména právo na spravedlivý proces.
7. Po prostudování těch napadených rozhodnutí, jejichž kopii stěžovatel k ústavní stížnosti připojil, je patrné, že obecné soudy se s věcí obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Tato napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za zcela přiměřeným způsobem odůvodněná, zejm. co do logiky a podrobnosti argumentace. Pochyby o právním posouzení skutků stěžovatele z napadených rozhodnutí neplynou. Většinu stěžovatelových námitek procesní povahy již v dovolacím přezkumu řešil dovolací soud, přičemž k jeho úvahám, které jsou přiléhavé a co do míry podrobnosti odůvodnění jdoucí nad zákonné požadavky kladené na tento typ odmítavých usnesení dovolacího soudu, nemá Ústavní soud z pozice garanta ústavnosti cokoli podstatného dodat a pro stručnost na ně odkazuje: k otázce obsazení senátu odvolacího soudu (právu na zákonného soudce) viz body 27 až 30 napadeného usnesení dovolacího soudu; k otázce osobní přítomnosti stěžovatele na veřejném zasedání viz body 31až 37; k otázce lhůty k přípravě obhajoby viz body 38 až 40. S ohledem na průběh a předmět veřejného zasedání u odvolacího soudu (opakované rozhodnutí o trestu - posouzení podmínek pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty) a fakt, že na zasedání byl přítomen stěžovatelem zvolený obhájce, lze jen stěží mít důvodné pochybnosti o tom, že by stěžovatelovo právo na obhajobu mohlo být reálně ohroženo či omezeno. Ostatně ze skutkových informací obsažených v napadených rozhodnutích se nelze ubránit závěru o účelově obstrukčním charakteru počínání stěžovatele oddalujícím či ztěžujícím pravomocné rozhodnutí ve věci. K námitce údajně nedovoleného rozhodování dovolacího soudu v neveřejném zasedání Ústavní soud konstatuje, že jde o zákonem výslovně předvídaný postup, který je sice fakultativní, avšak při splnění podmínky, že není nutné konat zasedání veřejné, závisí toliko na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelem tvrzenou nespravedlnost v postupu dovolacího soudu Ústavní soud neshledává a už vůbec ne "uvedení v omyl" při zaslání akceptačního dopisu s dotazníkem o souhlasu či nesouhlasu stěžovatele s projednáním věci v neveřejném zasedání. Stěžovatelem zmiňované "subjektivní pocity" o poškození jeho práv nejsou namístě. Postup dovolacího soudu při projednání dovolání byl ústavně souladný. Rovněž věcný rozsah posouzení důvodnosti dovolání Ústavní soud považuje za nezpochybnitelný. Poté, co dovolací soud shledal stěžovatelovo dovolání přípustným, včasným, podaným oprávněnou osobou a splňujícím obsahové náležitosti, se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádal s rekapitulovanou dovolací argumentací (viz body 26 až 44 napadeného usnesení).
8. K námitkám stěžovatele založeným na tvrzených nových skutečnostech, resp. nově opatřených důkazech (znalecký posudek Ing. Gabriely Hrachovinové, LL.M., a zprávu likvidátora obchodní společnosti ANEX CZ, s.r.o.), které dle stěžovatelem poskytnutých údajů vznikly (byly vyhotoveny) až po vydání napadených rozhodnutí, nelze v řízení o ústavní stížnosti přihlížet, neboť pro její posouzení je rozhodný stav věci nejpozději v době vydání toho kterého stížností napadeného rozhodnutí soudu.
9. Za situace, kdy Ústavní soud rozhodl neprodleně o ústavní stížnosti samotné, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo nadbytečné. Nad rámec uvedeného lze dále konstatovat, že stěžovatelovo vyšetření magnetickou rezonancí či plánovaný (a dříve odložený) ortopedický chirurgický zákrok by dostatečnými důvody pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí patrně stejně nebyly.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy stěžovatele v jeho zaručených právech postupem popsaným v ústavní stížnosti zkrátily, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu