ECLI:CZ:US:2023:2.US.1303.23.1
sp. zn. II. ÚS 1303/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Chudárka, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem Národní 973/41, Praha, proti výrokům II. a XII. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2023 č. j. 30 Cdo 3554/2022-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených výroků (které se jej týkaly) citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Vůči ostatním žalobcům, o kterých bylo rozhodováno předmětným usnesením, bylo dovolací řízení zastaveno, neboť vzali dovolání zpět. Stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud porušil jeho práva, zaručená v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podanou žalobou stěžovatel usiloval o to, aby bylo vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem (České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti) uloženo poskytnout mu zadostiučinění ve formě omluvy, doručené žalobci ve znění: "Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá Janu Chudárkovi za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která Jan Chudárek podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná", jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, a zároveň aby byla uložena povinnost poskytnout žalobci (stěžovateli) zadostiučinění ve formě peněžitého odškodnění ve výši 30 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 1. 2022 č. j. 22 C 187/2021-143 žalobu zamítl v plném rozsahu a tento rozsudek potvrdil Městský soud v Praze jakožto odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2022 č. j. 23 Co 142/2022-176. Ten se ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodoval ve všech věcech v prvním stupni, že v postupu Ministerstva nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání ve vztahu k nároku na poskytnutí požadované omluvy, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že jej odmítl.
4. Stěžovatel má za to, že způsob zveřejňování jeho osobních údajů představoval zásah do jeho ústavně zaručených práv, proti kterému dlouhodobě brojil, přičemž z důvodu nezměněného postupu vedlejšího účastníka i po vydání derogačního nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. 38/17, kterým byl právě způsob zveřejňování osobních údajů (oznámení podle zákona o střetu zájmů) zrušen z důvodu zjištěné protiústavnosti, se jednalo též o nesprávný úřední postup. Za situace, kdy již dokonce v určitém okamžiku byla protiústavnost §14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů deklarována, třebaže Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu, bylo povinno Ministerstvo spravedlnosti nosné důvody zjištěné protiústavnosti promítnout do svého postupu a nikoli využívat každý den odložené vykonatelnosti k porušování ústavně zaručených práv stěžovatele, neboť odložení vykonatelnosti a z toho vyplývající lhůta byla poskytnuta pro zákonodárce k nápravě zjištěné protiústavnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již o nastíněné problematice rozhodoval. Nejprve vydal čtvrtý senát k 27 ústavním stížnostem vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22 (k němuž bylo připojeno odlišné stanovisko), jenž byl následně překonán postupem podle §23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (dále též jen "stanovisko"), které Ústavní soud při rozhodování v dané věci respektuje.
6. Závěry stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat tak, že zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, od něhož stěžovatelé své nároky odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením. Navazujícím výrokem II stanoviska pak plénum uvádí, že samotné umožnění nahlížet do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 v předchozím odstavci uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
7. O nesprávný úřední postup z hlediska nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.) proto ze strany Ministerstva nešlo, a to ani v mezidobí od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ve Sbírce zákonů, ani předtím. Podle §71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nemá nález Ústavního soudu, kterým byl jako neústavní zrušen zákon, za následek dodatečný vznik práva na náhradu nemateriální újmy za úřední postup, jenž byl v souladu se zrušeným zákonem v době, kdy byl platný a účinný. Článek 36 odst. 3 Listiny totiž nezakládá právo na náhradu škody způsobené výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentu. Důsledkem překročení mezí zákonodárcem může být zrušení zákona nebo vyslovení jeho neústavnosti. Takový zásah "může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody" (stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, bod 13) Na citovaném závěru nemá Ústavní soud v posuzované věci důvod nic měnit. Uvedené závěry odpovídají i důvodům, pro které bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023 č. j. 30 Cdo 3554/2022-269.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu