ECLI:CZ:US:2023:2.US.1308.23.1
sp. zn. II. ÚS 1308/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek Kateřiny Medkové a Lenky Kulhajové, právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Osvobození 79, Kobylí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023 č. j. 30 Cdo 477/2023-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 5. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelky jsou právními nástupkyněmi dovolatelky J. M., která po vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu zemřela. Stěžovatelky uvádí, že jejich právní předchůdkyně (matka) se u Okresního soudu ve Vyškově domáhala náhrady škody způsobené výkonem veřejné moci. K tomu mělo dojít tím, že jí byly ze strany Městského úřadu ve Vyškově nezákonně blokovány dávky sociální podpory, čímž neměla finanční prostředky na úhradu každodenních životních potřeb. Situaci musela matka stěžovatelek řešit prostřednictvím půjčky od svého bývalého manžela.
Po předchozím soudním řízení rozhodl Okresní soud ve Vyškově o žalobě právní předchůdkyně stěžovatelek rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 4 C 172/2014-239 tak, že žalovaná (Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí) je povinna zaplatit žalobkyni (dovolatelce) částku 486 119, 46 Kč (výrok I.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok II.).
K podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 8. 2022, č. j. 17 Co 178/2021-274 tak, že změnil výrok I. rozsudku nalézacího soudu a žalobu zamítl (výrok I.). Odvolací soud současně žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť dovolatelka nesprávně vymezila dovolací důvod. Dovolací soud v rámci svého odůvodnění vysvětlil, že dovolatelka nesprávně formulovala předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., když měla za to, že projednávaná "věc závisí na vyřešení otázky jednotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak". Dovolatelka tak označila dva navzájem neslučitelné předpoklady přípustnosti dovolání.
Stěžovatelky považují postup Nejvyššího soudu za příliš formalistický a rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2484/14 (správně zřejmě III. ÚS 2482/14) v němž je orgánům veřejné moci ukládáno oprostit se při výkonu své rozhodovací činnosti od přílišného formalismu vedoucího často ke zjevně nesprávným závěrům. Stěžovatelky mají za to, že i v případě, že by požadavek Nejvyššího soudu na uvedení důvodu dovolání bylo lze pokládat za oprávněný, jednalo se o nedostatek odstranitelný. K tomuto však Nejvyšším soudem vyzvány nebyly.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V posuzované věci je podstatné, že dovolatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Nevymezí-li dovolatel ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků. Obdobný právní názor zaujal Ústavní soud i ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905).
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v konkrétní věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Považují-li stěžovatelky postup Nejvyššího soudu za příliš formalistický, je nutno vyzvednout důležitost rozlišování mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým. Namítají-li stěžovatelky, že nebyly vyzvány k odstranění vady dovolání, je třeba si uvědomit, že poučovací povinnost není prostředkem, který má účastníkovi zajistit úspěšnost ve sporu, ale zajišťuje, aby účastníci byli informováni, jakých práv mohou využít a jaké povinnosti jsou jim v souvislosti s jejich účastí v civilním řízení uloženy.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelek, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu