ECLI:CZ:US:2023:2.US.132.23.1
sp. zn. II. ÚS 132/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Georgy Grigoryeva, právně zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, sídlem Opletalova 1418/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022 č. j. 23 Cdo 2446/2022-1791, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2021 č. j. 12 Co 110/2021-1153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 12. 2020 č. j. 16 C 263/2013-1027, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost i návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným rozsudkem stěžovateli jako žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 1 002 176 USD s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2021 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I., změnil jej ve výroku II. o náhradě nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.
3. Podstatou věci byla žaloba proti stěžovateli na zaplacení částky 1 077 063 USD s příslušenstvím, ve které žalobce dovozoval svůj nárok z Úvěrové a investiční smlouvy č. 1411/10/A-G ze dne 1. 1. 2010, na základě které půjčil předmětnou částku stěžovateli a stěžovatel se mu ji zavázal vrátit. Obrana stěžovatele v průběhu řízení před soudy všech stupňů spočívala především ve zpochybnění rozhodného práva pro posouzení sporu, přičemž obecné soudy určily tímto právem právo české.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací zcela účelově posoudily pouze vybrané okolnosti případu, z nichž dovodily, že předmětná smlouva má zjevně užší vztah k České republice než k Ruské federaci. Při skutečném posouzení všech okolností případu je však podle stěžovatele vztah smlouvy k České republice rovnocenný ke vztahu k Ruské federaci. Nelze proto dojít k závěru, že by vztah k jedné zemi byl zjevně užší, než k druhé. Na případ tak mělo být aplikováno ustanovení čl. 4 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 (nařízení Řím I), podle kterého by se vztah mezi stěžovatelem a žalobcem měl řídit právem země, v níž má žalobce své obvyklé bydliště. Tím, že soudy namísto práva Ruské federace aplikovaly právo České republiky, zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Další námitky stěžovatele se týkají dle jeho názoru nesprávné interpretace jednotlivých ustanovení smlouvy s tím, že závěry obecných soudů jsou v tomto nesprávné, neúplné a nepřezkoumatelné. Namítá rovněž, že Nejvyšší soud nevyhověl jeho návrhu předložit jím formulovanou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie.
6. V závěru ústavní stížnosti navrhuje stěžovatel odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, přičemž tento svůj návrh podrobně odůvodňuje svým majetkovým a zdravotním stavem.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní.
9. Posledním prostředkem ochrany práva stěžovatele bylo v dané věci dovolání. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil tak, že požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti jeho dovolání dostál pouze částečně. Byť stěžovatel formuloval dva předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., tyto zjevně spojil toliko s námitkami týkajícími se významu a závaznosti dohody o příslušnosti cizozemského soudu. K tomu Nejvyšší soud s přihlédnutím k obsahu spisu dovodil, že stěžovatel jako žalovaný se v rámci své první obrany vyjádřil k žalobě, aniž by současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nepříslušnosti soudu, a v rámci jednání dokonce přímo vyjádřil souhlas s projednáním věci českými soudy, čímž tedy nejdříve konkludentně a pak i výslovně souhlasil s příslušností soudu ve smyslu čl. 24 nařízení Brusel I (nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech), která má přednost mj. i před ujednáním o volbě soudu ve smyslu čl. 23 tohoto nařízení. Odvolací soud se tedy podle soudu dovolacího neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v daném ohledu s jeho judikaturou (v napadeném usnesení i řádně vyjmenovanou) souladné, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvod k odchýlení se od této ustálené rozhodovací praxe a posoudil dovolání v této části jako nepřípustné podle §237 o. s. ř.
10. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání této části napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům a otázka pravomoci českých soudů a použitelnosti českého práva v něm byla dostatečně zodpovězena. Ústavní soud tedy neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak v ústavní stížnosti namítá.
12. Ve zbylé části dovolání pak podle Nejvyššího soudu stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Neoznačil žádnou judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ani nepředložil údaje svědčící o naplnění jiného z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž toliko polemizoval s právním posouzením a skutkovými závěry odvolacího soudu. Z výše uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že v této části dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou §241a odst. 2 o. s. ř., a to vymezení dovolacího důvodu.
13. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů. Odmítnutí části dovolání Nejvyšším soudem z výše uvedených důvodů má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení některých námitek ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání částečně odmítnuto, pro vadu spočívající v neuvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, nebyl vůbec dovolacímu soudu dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti v části mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu nelze tuto část dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) a stěžovatelovy námitky, směřující v tomto rozsahu proti rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího, je nutno považovat za nepřípustné ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
14. K námitce stěžovatele ohledně povinnosti Nejvyššího soudu předložit stěžovatelem navrhovanou předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení na str. 7, přičemž není důvod jeho argumentaci v této věci považovat za nedostatečnou.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu námitek proti rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, které nebyly předmětem dovolání, jde o návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností pak byl odmítnut i návrh stěžovatele na odklad výkonu napadených rozhodnutí, neboť k takovému kroku nebyl relevantní důvod a Ústavní soud v dané věci rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu