ECLI:CZ:US:2023:2.US.1373.23.1
sp. zn. II. ÚS 1373/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2023 č. j. 71 Co 10/2023-94 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. října 2022 č. j. 37 C 305/2021-59, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a Jitky B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení částky 40 011 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 16 870 Kč (výrok II.). Žalovaná částka měla představovat náklady, které stěžovatel vynaložil na právní zastoupení v řízení, v němž na něj vedlejší účastnice podala trestní oznámení pro spáchání trestného činu znásilnění. U jednání před soudem stěžovatel změnil svůj nárok tak, že jde rovněž o náhradu nemajetkové újmy. Tuto změnu žaloby však soud zamítl. Ze spisu policejního orgánu soud zjistil, že dne 9. 12. 2018 vedlejší účastnice oznámila policejnímu orgánu, že téhož dne kolem třetí hodiny ranní stěžovatel zneužil její bezbrannosti (spánku a ovlivnění alkoholem) tím, že si k ní lehl na postel, začal jí osahávat a následně s ní vykonal soulož. Při podání vysvětlení dne 13. 12. 2018 vedlejší účastnice uvedla, že se skutkem necítí být poškozená a nehodnotí jej jako pokus znásilnění. Dne 20. 8. 2019 policejní orgán věc odevzdal ke kázeňskému projednání, neboť dospěl k závěru, že se skutek sice stal, avšak nikoliv s úmyslem znásilnit vedlejší účastnici, nýbrž s očekáváním, že dojde k dobrovolnému pohlavnímu styku. Dne 20. 9. 2019 stěžovatel zmocnil JUDr. Milana Zápotočného ke svému zastupování. Řízení o kázeňském deliktu bylo dne 14. 7. 2020 pravomocně odloženo. Podle okresního soudu vedlejší účastnice neporušila žádnou svoji právní povinnost, což je nezbytný předpoklad její odpovědnosti. Soud nepřisvědčil stěžovateli, že by vedlejší účastnice zneužila institut trestního oznámení. Stranou nemohl soud ponechat ani okolnost, že k podání trestního oznámení došlo pod tlakem rodiny. Z toho důvodu ani soud nehodnotil účelnost vynaložených nákladů na právní zastoupení v dané trestní věci a výši odměny právnímu zástupci.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 7 317 Kč (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ze zjištěných skutečností je zřejmé, že vedlejší účastnici byla celá záležitost nepříjemná a nechtěla tedy stěžovateli nijak škodit. Trestní oznámení podala pod vlivem jedné části rodiny, zatímco druhá část chtěla záležitost "řešit v rodině". Svými vyjádřeními naopak stěžovateli částečně pomohla. Důkazně pak zůstala věc v rovině tvrzení proti tvrzení, pročež nebylo zahájeno trestní stíhání. Nelze tedy dospět k závěru, že by vedlejší účastnice zneužila své právo nebo jej vykonávala šikanózním způsobem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci zaujaly zjevně nesprávný právní názor. Vedlejší účastnice trestním oznámením sledovala jako hlavní účel poškození stěžovatele, přičemž jí samotné žádné riziko v souvislosti s podáním trestního oznámení nehrozilo. V dané věci tak měly soudy aplikovat závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9. 2017. Podle stěžovatele bylo povinností vedlejší účastnice uvést v trestním oznámení pouze pravdivé a reálné informace. Stěžovatel je toho názoru, že v případě pochybností orgánů činných v trestním řízení by proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Soudy v dané věci však odmítly vedlejší účastnici vyslechnout, aby zjistily její opravdový motiv pro podání trestního oznámení. Tím porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Sama vedlejší účastnice čtyři dny po podání trestního oznámení uvedla policejnímu orgánu, že se s tímto podáním unáhlila a dále již věc nechtěla řešit a celé trestní řízení probíhalo mimo její vůli. Takový postup je podle stěžovatele vysvětlitelný pouze uvědoměním si důsledků podání smyšleného trestního oznámení. Svou odpovědnost za stěžovateli způsobenou újmu vedlejší účastnice setrvale odmítá a bagatelizuje (dodnes se stěžovateli ani neomluvila). Nařčení přitom nezasáhlo stěžovatele jen ve sféře majetkové, nýbrž i nemajetkové (od stěžovatele se odvrátila část jeho přátel a spolupracovníků). Stěžovatel musel změnit zaměstnání a celá situace ovlivnila jeho partnerský vztah (se sestrou vedlejší účastnice) a psychické zdraví.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy podle jeho názoru nedospěly ke zjevně nesprávnému právnímu názoru a neodchýlily se od závěrů nálezu sp. zn. III. ÚS 1017/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 163/86 SbNU 663; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelova ústavní stížnost je svým odůvodněním fakticky opřena pouze o odlišné hodnocení skutkových okolností daného případu, které je v některých částech důkazně zcela nepodloženo, v jiných pak přehlíží kontext všech provedených důkazů. K tomu je třeba zdůraznit, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Žádnou ústavně relevantní vadu v hodnocení důkazů pak Ústavní soud v dané věci neshledal.
8. Stěžovatelovy vlastní skutkové názory jsou v tomto směru nerozhodné. Je přitom třeba odmítnout jeho vlastní laické spekulace z oblasti psychologie o "logickém" chování oznamovatelů sexuálního či domácího násilí. Jistá "ambivalentnost" ve vztazích mezi pachateli a oběťmi (spočívající v tom, že se oběti tohoto druhu kriminality střídavě staví na stranu pachatele a následně proti němu) je známá nejen z odborných publikací, nýbrž i ze samotné soudní judikatury (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1005/16 ze dne 12. 6. 2018 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3373/19 ze dne 14. 1. 2020). Stejně tak je třeba odmítnout, že vedlejší účastnici nehrozilo v souvislosti s trestním oznámením žádné riziko. Byla-li by jí uvedená tvrzení vyvrácena jako lživá, byly by dány podmínky její trestní odpovědnosti pro křivé obvinění, což není ani v oblasti nařčení ze sexuálních deliktů neobvyklé (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 731/21 ze dne 24. 5. 2022 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 3312/21 ze dne 18. 1. 2022).
9. I přes povrchní podobnost obou případů nelze závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1017/15 ve stěžovatelově věci aplikovat pro významné skutkové odlišnosti, na které obecné soudy upozornily a stěžovatel je v ústavní stížnosti nikterak konkrétně nezpochybnil. Především oznamovatel ve věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1017/15 nebyl v postavení poškozeného nebo oběti trestného činu, tím méně v tak intimní sféře, jakou je svoboda a důstojnost v sexuální oblasti. Naproti tomu se domáhal "upřednostňované podoby veřejného zájmu (s významným politickým prvkem), na jehož ochranu jinými dostupnými prostředky podle zjištění soudů zcela rezignoval, přestože byl sám nositelem veřejné funkce a měl možnost požadované informace získat i jiným postupem". Jím uvedené informace přitom byly objektivně nepravdivé a formulace trestního oznámení stručná, neurčitá a neodůvodněná. Po odložení věci se opakovaně domáhal dalšího šetření. A oznamovatel byl ve vztahu k tehdejší stěžovatelce v postavení politického "rivala", který se v rozporu s principem subsidiarity trestní represe pokoušel udělat z policie "bezplatnou detektivní kancelář" k získání podrobnější informací o působení nařčené osoby. Soudy v dané věci vůbec neposoudily takové okolnosti, jakými jsou status informací uvedených v trestním oznámení, postavení, znalosti a motiv osoby podávající trestní oznámení, neboť některé osoby nemají (nemohou mít) přímou znalost o události, některé naopak mají vlastní důvody "upravit si" informaci, anebo z jejího upravení přímo těží, dále o vynaložení úsilí a konkrétních kroků k ověření pravdivosti informace, zvláště jsou-li zjevné a snadno dostupné.
10. Žádná z těchto okolností přitom v dané věci nenastala. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné obsáhle popisovat průběh předchozího trestního i občanskoprávního řízení, lze toliko zdůraznit, že informace uvedené v trestním oznámení nebyly označeny za objektivně nepravdivé (naopak policejní orgán dospěl k závěru, že k nežádoucímu sexuálnímu kontaktu došlo, avšak bez relevantního úmyslu). Je tedy nutné odmítnout stěžovatelovo nepravdivé tvrzení, že jeho potenciálně trestné jednání bylo jednoznačně vyloučeno, jakož i spekulaci (odporující právním předpisům), že v případě pochybností by orgány činné v trestním řízení zahájily jeho trestní stíhání. Skutečnost, že vedlejší účastnice snad v trestním oznámení použila právně nesprávné pojmy, je z hlediska její odpovědnosti podle závěrů výše uvedeného nálezu irelevantní. Vedlejší účastnice nepostupovala bez respektu k zásadě subsidiarity trestní represe a ochranu svých práv mohla jen těžko účinně zajistit jinak než podáním trestního oznámení. Po odložení věci pro důkazní nouzi nepožadovala pokračování trestního řízení a smysl trestního oznámení nelze hodnotit jako snahu o získání podrobnějších informací o jakémkoliv aspektu života stěžovatele. Stěžovatel sice uvádí, že podáním trestního oznámení došlo k významnému zásahu do mnoha aspektů jeho života, avšak náhrada této nemajetkové újmy nebyla předmětem napadených rozhodnutí. Navíc stěžovatel svá tvrzení nijak nedokládá, tím méně pak v tom směru, že by tyto zásahy byly snahou vedlejší účastnice. I to je rozdíl mezi oběma srovnávanými případy. Konečně za relevantní rozdíl považuje Ústavní soud rovněž skutečnost, že stěžovatel náklady na právní zastoupení nevynaložil v trestním řízení, kde mu hrozila největší újma, nýbrž až po odložení věci a jejím řešení v řízení o kázeňském deliktu.
11. Ústavní soud se tedy ztotožnil se závěry napadených rozhodnutí (na které lze v podrobnostech odkázat) a dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní práva jimi nebyla porušena.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu