ECLI:CZ:US:2023:2.US.1376.23.1
sp. zn. II. ÚS 1376/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Navrátila, zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem, se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 29 ICdo 136/2021-578, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2021 č. j. 13 VSOL 76/2021-525 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2020 č. j. 73 ICm 3395/2017-430, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl od r. 2012 dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném na jeho majetek u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 31 INS 31453/2012. Usnesením ze dne 28. 1. 2014 č. j. KSBR 31 INS 31453/2012-A-25 insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka (stěžovatele) a povolil jeho oddlužení, přičemž současně určil termín přezkumného jednání na den 28. 3. 2014. Insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Radovan Indra. Stěžovatel měl zájem účastnit se přezkumného jednání osobně, aby se mohl k přihlášeným pohledávkám vyjádřit, avšak z důvodu jeho dlouhodobé pracovní cesty v zahraničí (probíhající až do dne 24. 4. 2014) toto nebylo možné, a proto již dne 19. 2. 2014 požádal insolvenční soud o odročení přezkumného jednání. Insolvenční soud však této žádosti stěžovatele o odročení nevyhověl.
3. Přezkumné jednání tedy proběhlo bez účasti stěžovatele dne 28. 3. 2014, a na tomto jednání byly insolvenčním správcem uznány veškeré pohledávky ve výši celkem 407 321,70 Kč, přičemž se zčásti jednalo o sporné pohledávky, které vykazovaly evidentní lichevní charakter příčící se dobrým mravům, a rovněž byly uznány smluvní pokuty za zesplatnění pohledávky vstupem do insolvenčního řízení. V průběhu insolvenčního řízení prý navíc docházelo k dalšímu závažnému porušování povinností insolvenčního správce, a to tím, že insolvenční správce stěžovateli zabavil rovněž nezabavitelnou částku, nesepsal soupis majetkové podstaty, nesplnil svoji povinnost vyúčtovat předané zálohy neprodleně po doložení příjmu stěžovatelem, o provedeném vyúčtování záloh podával neúplné zprávy nebo tyto zprávy nevydával vůbec.
4. Insolvenční soud proti tomuto postupu nezakročil ani přes skutečnost, že stěžovatel opakovaně podával na uvedený postup insolvenčního správce stížnosti. Následně dne 23. 5. 2017 stěžovatel podal návrh na zproštění insolvenčního správce jeho funkce, čemuž také nebylo vyhověno. Stěžovatel tak byl nucen pohledávky v rámci insolvenčního řízení splácet, a k úspěšnému ukončení insolvenčního řízení došlo ke dni 20. 10. 2017. Splácením těchto pohledávek, které byly insolvenčním správcem chybně uznány, však stěžovateli vznikla škoda.
5. Stěžovatel proto podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu na náhradu škody způsobené insolvenčním správcem ve výši 68 904,86 Kč, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 73 ICm 3395/2017-430 ze dne 23. 11. 2020 byl stěžovateli výrokem I. přiznán nárok na náhradu škody ve výši 35 533 Kč, výrokem II. co do částky 33 371,86 Kč byla tato žaloba zamítnuta a výrokem III. byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 13 VSOL 76/2021-525 ze dne 13. 7. 2021 tím, že výrok I. soudu prvního stupně změnil a tento nárok zamítl, výrok II. potvrdil a svým výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 ICdo 136/2021-578 ze dne 28. 2. 2023 tak, že jej odmítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
6. Stěžovatel postup obecných soudů považuje za nesouladný s právem na spravedlivý proces. Obecné soudy nepřiznaly stěžovateli žádnou náhradu škody, přestože insolvenční správce (a také insolvenční soud) porušil insolvenční zákon výše uvedeným způsobem. Stěžovatel byl v době od 14. 2. 2014 do 24. 4. 2014 na služební cestě, přičemž v době konání přezkumného jednání dne 28. 3. 2014 se nacházel v oblasti Sibiře, a tedy nebylo možné zajistit jeho účast na tomto jednání.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice s řádně zdůvodněnými závěry obecných soudů. Námitka stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tak nemůže obstát.
9. Zejména Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ve svém napadeném rozsudku velmi podrobně a racionálně rozebral jednotlivé námitky stěžovatele a sporné pohledávky, zejména pohledávky věřitelek Profi Credit Czech, a.s., Provident Financial, s.r.o., Smart Capital, a.s. a AB 4 B s.r.o., přičemž dospěl k závěru, že se zřetelem na zjištění, učiněná na základě doplněného nebo zopakovaného dokazování nezjistil okolnosti, které by v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalobce (stěžovatele) zakládaly povinnost žalovaného jako insolvenčního správce popřít uvedené přihlášené pohledávky P2, P5, P7 a P9. Proto odvolací soud shledal žalobu na náhradu škody ve výši 68 904,86 Kč zcela nedůvodnou. Z uvedených důvodů proto také změnil výrok I. napadeného rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a žalobu zamítl, přičemž současně potvrdil jako věcně správný výrok II., kterým žalobu zamítl již soud prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř.
10. Na těchto právních závěrech není nic neústavního. Ústavní soud k podstatě věci jen doplňuje, že soudní řízení zjevně proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Za těchto okolností Ústavnímu soudu ani nepřísluší napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat.
11. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu