ECLI:CZ:US:2023:2.US.1413.23.1
sp. zn. II. ÚS 1413/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele E. H., právně zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 46 C 25/2021-84 ze dne 27. 5. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 329/2022-102 ze dne 10. 11. 2022 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 642/2023-131 ze dne 11. 4. 2023, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavě zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále práva na ochranu osobnosti zaručeného čl. 10 téže Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo rozhodnuto, že žaloba o uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli jako žalobci částku 2 000 000 Kč se zamítá. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo následně usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
3. V řízení se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), jež mu měla vzniknout z důvodu způsobu vedení civilního a trestního řízení, která se týkala jeho vyživovací povinnosti.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v civilním řízení opakovaně žádal o sdělení způsobu výpočtu výživného, když toto civilní řízení je v důsledku zcela spjato s následným trestním řízením, které bylo proti němu zahájeno. Stěžovatel je přesvědčen, že určená vyživovací povinnost je nepřiměřená, když příjem stěžovatele byl ve výši 1 700 EUR měsíčně a náklady na živobytí stěžovatele v měsíční výši 2 500 EUR. Náklady na žití převyšovaly samotný příjem stěžovatele. Stěžovateli není známo, z jakých údajů české soudy při vyměřování vyživovací povinnosti vycházely. Ve vztahu k tomuto jednání stěžovatel žádal, aby Soudnímu dvoru EU byly položeny specifické otázky, na něž by tento odpověděl, a následně mohlo být vedeno trestní řízení, resp. toto mělo být zastaveno. Žádným z těchto návrhů se obecné soudy nezabývaly. Stěžovatel je přesvědčen, že výše specifikovaná rozhodnutí obecných soudů jsou nezákonná, když nereflektovala povinnosti ukládané unijním právem a po celou dobu veškerých řízení se stěžovateli nedostalo zákonného vyčíslení jeho vyživovací povinnosti.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva. Odůvodnění obecných soudů jsou náležitě odůvodněna, důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu tak, aby z nich vyplynula skutková zjištění, z nichž lze učinit správné právní závěry. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich právními závěry, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
8. Stěžovatel nepředkládá Ústavnímu soudu nic, co by před ním nevypořádaly již obecné soudy. Ve stručnosti proto postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, která bezvýhradně odpovídají požadavkům spravedlivého řízení.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu