ECLI:CZ:US:2023:2.US.1492.23.1
sp. zn. II. ÚS 1492/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CZECHCITY, a.s., se sídlem v Brně, náměstí Svobody 74/10, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem, se sídlem v Brně, Jezuitská 14/13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. března 2023 č. j. 15 Co 49/2023-186 a výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2023 č. j. 220 C 45/2019-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, a to s odkazem na tvrzené porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 220 C 45/2019 se stěžovatelka domáhala po statutárním městě Brně (vedlejším účastníkovi řízení před Ústavním soudem) jako žalovaném vydání bezdůvodného obohacení za užívání parkovišť ve výši 20 440 000 Kč s příslušenstvím, které byly postaveny na pozemcích vedlejšího účastníka. Toto řízení bylo na návrh stěžovatelky přerušeno do doby pravomocného skončení věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 65/2019. S ohledem na pravomocné ukončení uvedeného soudního řízení, ve kterém byl vydán rozsudek ze dne 29. 4. 2021 ve kterém soud určil, že statutární město Brno je vlastníkem předmětných parkovišť, a toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Brně a v současné době je vedeno ve věci řízení o dovolání, vzala stěžovatelka z důvodu hospodárnosti podanou žalobu ve věci pod sp. zn. 220 C 45/2019 zpět.
2. V důsledku toho vydal Městský soud dne 24. 1. 2023 usnesení č. j. 220 C 45/2019-176, ve kterém rozhodl o zastavení řízení (výrokem I.) a ve výroku II. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 132 150 Kč, a to k rukám právního zástupce žalovaného, a to do tří dnů od právní moci usnesení. Výrokem III. žalobci bude po právní moci usnesení vrácena část soudního poplatku ve výši 817 600 Kč prostřednictvím účtárny Městského soudu v Brně.
3. Proti výše uvedenému usnesení Městského soudu v Brně, a to pouze jeho výroku II., tedy do výroku o náhradě nákladů řízení, podal stěžovatel odvolání, o kterém Krajský soud v Brně rozhodl svým usnesením ze dne 27. 3. 2023 č. j. 15 Co 49/2023-186, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Podle názoru stěžovatelky, podrobně vyjádřeného v odůvodnění ústavní stížnosti, Krajský soud v Brně v dané věci nezohlednil základní skutečnosti, týkající se jak podané žaloby, průběhu soudního řízení, tak povahy a charakteru projednávané věci, a nesprávně prý posoudil její složitost ve vazbě na nezbytnost zastoupení v řízení advokátem, a to v nesouladu zejména (nikoliv výlučně) s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2310/13. Podle této judikatury lze u statutárních měst a jejich městských částí presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů.
5. Závěry a právní názory obou soudů o povinnosti stěžovatelky hradit náklady řízení jsou podle ní tedy nesprávné a nevycházejí ze specifických okolností daného případu. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že předmětem řízení v projednávané věci bylo vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných parkovišť širokou veřejností (občany statutárního města Brna), kdy k těmto sporům je dle platné judikatury pasivně legitimovaný vedlejší účastník (jako obec - statutární město) a tedy se jednalo o běžnou agendu vedlejšího účastníka spjatou s majetkem vedlejšího účastníka.
6. Stěžovatelka má tedy za to, že Krajský soud v Brně (a před ním Městský soud v Brně) v napadených rozhodnutích neposoudil výdaje vedlejšího účastníka související se zastoupením vedlejšího účastníka advokátem z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak to dovozuje judikatura Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou rovněž samostatnou záležitostí obecných soudů.
9. Uvedené platí tím spíše v případech, týkajících se pouze nákladů řízení, kdy soudní rozhodnutí mohou z povahy věci jen velmi výjimečně zasáhnout do chráněné ústavněprávní oblasti. Z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů je patrné, že jejich závěry jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Městský soud v Brně výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil tak, že soud přiznal vedlejšímu účastníkovi (žalovanému) právo na náhradu nákladů řízení, uplatněných v tomto řízení za zastoupení advokátem, když takové zastoupení bylo zcela na místě, neboť se jedná o věc značně komplikovanou, a ohledně obdobného nároku probíhalo souběžné několik sporů.
10. Podle odvolacího soudu z nálezů Ústavního soudu k dané problematice nijak nevyplývá, že by v žádném případě statutární město nemělo mít nárok na náhradu nákladů za právní zastoupení. V projednávané věci bylo třeba jako otázku předběžnou posuzovat věcnou legitimaci účastníků a tedy otázky vlastnického práva a též to, zda stavba dopravních komunikací postavená na pozemcích představujících účelové komunikace, může být samostatnou stavbou ve smyslu občanskoprávním, a tedy v tomto řízení byla důvodnost zastoupení statutárního města advokátem dána, když složitost věci vyžaduje kvalifikovaného zástupce a nelze tak po žalovaném statutárním městě spravedlivě požadovat, aby náklady takového kvalifikovaného zástupce hradilo ze svého, je-li úspěšné.
11. S uvedenými závěry je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, tak Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu