ECLI:CZ:US:2023:2.US.163.23.1
sp. zn. II. ÚS 163/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Lubomíra Smutného, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2022 č. j. 30 Cdo 2892/2022-190, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2021 č. j. 55 Co 382/2021-129 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. srpna 2021 č. j. 20 C 152/2020-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení části v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 10 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti žalobou domáhal omluvy a náhrady nemajetkové újmy (finančního zadostiučinění) ve výši 40 000 Kč za nesprávný úřední postup ve formě zveřejňování citlivých údajů stěžovatele v Centrálním registru oznámení z důvodu jeho působení jako veřejného funkcionáře. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl a Městský soud v Praze toto prvostupňové rozhodnutí napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelovo dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud zčásti - co do nároku na finanční zadostiučinění v částce 40 000 Kč a nákladového výroku odvolacího soudu - jako objektivně nepřípustné a zčásti - co do rozhodnutí o požadované omluvě - jako nepřípustné dle §237 o. s. ř., neboť Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, věc v tomto ohledu meritorně posoudil v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, které jsou aplikovatelné i na věc stěžovatele, jelikož tato vychází z totožného právního základu a obdobných skutkových okolností.
3. V posuzované věci jde o účinky nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. února 2020, kterým byl uplynutím dne 31. prosince 2020 zrušen §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (ve znění účinném od 30. června 2018). Rozhodnutí o ústavní stížnosti závisí na řešení otázky, zda má nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 za následek nesprávnost postupu Ministerstva spravedlnosti jako správce registru oznámení, které podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů v rozsahu stanoveném zrušenou zákonnou úpravou přede dnem vykonatelnosti tohoto nálezu umožnilo každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti; jinými slovy, zda šlo o nesprávný úřední postup tohoto ministerstva ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "OdpŠk").
4. Totožnou problematikou se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 ze dne 29. listopadu 2022, kterým byl překonán právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 ze dne 18. října 2022 a podle kterého samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
5. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti i jejího petitu plyne, že ústavní stížností stěžovatel napadá všechna výše uvedená rozhodnutí obecných soudů v jejich plném rozsahu (tj. ve všech výrocích týkajících se jak požadované omluvy a finančního zadostiučinění, tak i výroků nákladových). O stěžovatelově ústavní stížnosti (původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 716/22) týkající se tvrzeného nároku na finanční zadostiučinění však již bylo po spojení věcí rozhodnuto vyhovujícím nálezem sp. zn. IV. ÚS 579/22. Proto je nutno alespoň stručně provést bližší rozbor podmínek přijatelnosti nyní posuzované ústavní stížnosti: v rozsahu, ve kterém tato ústavní stížnost brojí proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze v části týkající se nároku na zaplacení finančního zadostiučinění, je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu překážky věci rozhodnuté (§35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vůči napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 v části týkající se stěžovatelova nároku na zaplacení finančního zadostiučinění a vůči výroku napadeného rozsudku Městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je ústavní stížnost nepřípustná z důvodu předčasnosti, neboť není splněna podmínka vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V důsledku vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 579/22 řízení o subnároku na finanční zadostiučinění nadále probíhá, na čemž nic nemění ani fakt, že následně došlo k přijetí plenárního stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, ke kterému obecné soudy v pokračujícím řízení nepochybně přihlédnou. Společně s otázkou stěžovatelova nároku na finanční zadostiučinění pak Městský soud v Praze posoudí i související otázku nákladů řízení (k otázce nákladů řízení viz též body 18 a 19 nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22).
6. Procesně přípustná je tudíž ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dále proti rozsudkům obecných soudů v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o stěžovatelově nároku na zadostiučinění ve formě omluvy. V tomto směru lze uvést, že meritorní závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve výše zmíněném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 nejsou v ústavní rovině co do výsledků jakkoli podstatně rozporné se závěry (pozdějšího) stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 (přičemž přezkum rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 ani nebyl předmětem řízení, které vyústilo ve vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22). Nebyl-li totiž stěžovatelem namítaný postup Ministerstva spravedlnosti umožňující plošné nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů v období od vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 do jeho vykonatelnosti ani nezákonný - viz výslovně výrok I. citovaného stanoviska pléna - nelze v úvahách a závěrech Nejvyššího soudu o nedostatku intenzity (případného) zásahu do soukromí veřejných funkcionářů a nutnosti uplatňování (případných) nároků toliko dle právní úpravy obsažené v OdpŠk spatřovat potenciál pro porušení základních práv a svobod dotčených osob, které jediné by mohlo být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Tyto úvahy Nejvyššího soudu se ve světle stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22 vlastně jeví pro stěžovatelovu věc jako do značné míry nadbytečné.
7. Samotné závěry Nejvyššího soudu o částečné nepřípustnosti dovolání stěžovatele ex lege - v rozsahu, ve kterém se týkalo finančního zadostiučinění v částce 40 000 Kč a nákladového výroku odvolacího soudu - nemohou být sporné vůbec.
8. Za této situace považuje Ústavní soud za dostačující v podrobnostech již jen odkázat na odůvodnění citovaného plenárního stanoviska (které bylo přijato na návrh vzešlý z řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby, která byla zastoupena stejnou advokátkou jako stěžovatel v nynější věci) a konstatovat, že s ohledem na jeho závěry je namístě ústavní stížnost, v rozsahu ve kterém byla přípustná, odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu