ECLI:CZ:US:2023:2.US.169.23.1
sp. zn. II. ÚS 169/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Hladíka, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem, sídlem Libušina 49/3, Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 23. 5. 2022, č. j. 10 C 2/2022-79, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 27. 10. 2022, č. j. 29 Co 198/2022-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Jak vyplynulo ze spisu, ústavní stížnosti a souvisejících rozhodnutí, stěžovatel je žalovaným v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím odpovídající náhradě za neužívání spoluvlastnického podílu. Žalobkyně spolu s žalobou požádala o osvobození od soudních poplatků, v čemž jí Okresní soud v České Lípě v plném rozsahu vyhověl usnesením ze dne 25. 2. 2022, č. j. 10 C 2/2022-30. Za účelem stanovení obvyklé ceny nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví a stanovení obvyklého nájemného obě strany navrhly vypracování znaleckého posudku. Okresní soud usnesením ze dne 3. 5. 2022, č. j. 10 C 2/2022-56, ustanovil znalcem, Ing. Filipa Poříze a stěžovateli uložil povinnost zaplatit zálohu, na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 10 000 Kč. Stěžovatel následně požádal o osvobození od soudních poplatků s odůvodněním, že jeho příjem za poslední kalendářní čtvrtletí činí přibližně 7 900 Kč měsíčně, má dvě nezletilé děti ve střídavé péči, kterým zajišťuje veškeré potřeby, a má rovněž i závazky. Okresní soud v České Lípě stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal usnesením ze dne 23. 5. 2022, č. j. 10 C 2/2022-79. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil usnesením ze dne 27. 10. 2022, č. j. 29 Co 198/2022-87. Obecné soudy shodně došly k závěru, že stěžovatel neprokázal věrohodně nepřízeň svých sociálních poměrů, která je podmínkou osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel se domnívá, že uvedenými soudními rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení těchto rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv nebo svobod účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat přezkumný dohled nad jejich činností.
Při přezkumu rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků dal Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 788/09, nebo usnesení ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2665/21). Právo na osvobození od placení poplatků za řízení před obecnými soudy není Listinou bez dalšího zaručeno, ostatně obecně zaručeno není ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek, a rozhodnutí o něm zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotné rozhodnutí o otázce, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nedosahuje intenzity vedoucí k porušení základních práv a svobod. Ústavní soud k přezkumu napadených rozhodnutí přistupuje pouze při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto osvobození, např. při zjištění svévole, při absenci jakéhokoliv odůvodnění nebo v případě odůvodnění vybočujícího v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (srov. např. nálezy ze dne 3. 9. 1998, sp. zn. IV. ÚS 13/98, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 289/03, ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 121/11, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, a další). K podobnému pochybení však v posuzované věci nedošlo.
Napadená rozhodnutí jsou přesvědčivě a srozumitelně odůvodněna. Obecné soudy zohlednily, že stěžovatel vlastní nemovitosti, které sám užívá, a že tvrzený příjem je vysoce pod jeho možnosti a schopnosti. Stěžovatel byl společníkem s 90 % podílem, jednatelem a jediným zaměstnancem (pracovně zařazen jako zedník) společnosti X. Odvolací soud z nabídek pracovních míst na trhu práce v okrese Česká Lípa zjistil, že profese zedníka byla v rozporu se stěžovatelovým tvrzením o současné ekonomické situaci žádaná a v rámci regionu existovaly aktuální nabídky v rozmezí 25 000 Kč až 30 000 Kč hrubého měsíčně. Vyšší než stěžovatelem nyní tvrzené příjmy byly zjištěny také v rámci dřívějšího řízení o úpravu výchovy a výživy stěžovatelových nezletilých dětí. Na základě těchto skutečností obecné soudy došly k závěru o nevěrohodnosti stěžovatelem předložených údajů o jeho příjmu. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal žádné pochybení, které by odůvodňovalo uplatnění kasační pravomoci. Závěry obecných soudů jsou logické a není z nich patrná svévole, porušení principů spravedlnosti ani jiný extrémní exces z pravidel upravujících osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel namítá, že se soudy dopustily svévolného výkladu, neboť rovnou učinily závěr o nevěrohodnosti důkazů, aniž ho předtím vyzvaly k doložení dalších důkazů. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Zákon takovou povinnost soudům nestanovuje. Naopak je v zájmu účastníka řízení, aby soudu sám bez vyzvání předložil veškeré známé důkazy na podporu svých tvrzení. Pokud si stěžovatel byl vědom existence dalších důkazů, které ale soudu nepředložil, jdou následky tohoto rozhodnutí k jeho tíži, jakkoliv mohou být nepříznivé. Skutečnost, že obecné soudy učinily závěr o nevěrohodnosti důkazů, aniž stěžovatele vyzvaly k doložení dalších důkazů, není projevem svévole, nýbrž nanejvýš důsledkem vlastního pochybení stěžovatele (ačkoliv ani z ústavní stížnosti není zřejmé, jaké konkrétní důkazy měl stěžovatel v plánu předložit).
Dále se stěžovatel domnívá, že obecné soudy v rozporu s kritérii pro osvobození od soudních poplatků vycházely z minulých poměrů a hypotetických poměrů budoucích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 2603/17). Ústavní soud toto pochybení v napadených rozhodnutích neshledal. Obecné soudy sice zohlednily stěžovatelovy minulé příjmy (zjištěné v rámci dřívějšího řízení o úpravu výchovy a výživy nezletilých dětí) i možnosti na trhu práce, učinily tak ale za účelem posouzení věrohodnosti stěžovatelova tvrzení o výši jeho aktuálně dosahovaných příjmů. Obecné soudy tedy svoje rozhodnutí nezaložily na minulých ani hypotetických budoucích poměrech, nýbrž na aktuálních poměrech, v kterých stěžovatel neprokázal věrohodně výši svých příjmů. Obdobně stěžovatel namítal, že obecné soudy zohlednily jeho vlastnictví nemovitých věcí, což dle dřívější judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 444/18) samo o sobě nemůže být překážkou pro osvobození od soudních poplatků. Ani v tomto případě stěžovateli nelze dát za pravdu. Vlastnictví nemovitostí nebylo překážkou stěžovatelova osvobození od soudních poplatků "samo o sobě", nýbrž šlo pouze o jeden z argumentů, na základě kterých obecné soudy učinily svoje rozhodnutí. Těžiště odůvodnění obecných soudů spočívá v závěru o nevěrohodnosti tvrzené výše stěžovatelových příjmů. V posouzení stěžovatelovy komplexní majetkové situace včetně zohlednění vlastnictví nemovitých věcí Ústavní soud nespatřuje pochybení.
Na závěr ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků řízení, neboť vedlejší účastnice byla od soudních poplatků osvobozena, zatímco stěžovatel nikoli. Zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že poměry obou účastníků byly prakticky shodné, přesto obecné soudy došly k odlišným závěrům. Ústavní soud ani v tomto případě neshledal pochybení obecných soudů. Stěžovatel přehlíží, že v jeho případě (na rozdíl od případu vedlejší účastnice) obecné soudy tvrzené příjmy posoudily jako nevěrohodné. V takovém případě závěry soudů zcela logicky nemohou být shodné.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud učinil závěr, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, a z toho důvodu jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu