ECLI:CZ:US:2023:2.US.1720.23.1
sp. zn. II. ÚS 1720/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Ivy Vosáhlové a Pavla Vosáhla, zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Opatovická 1659/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 946/2023-507, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2022 č. j. 10 Co 72/2019-463, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. února 2023 č. j. 10 Co 72/2019-498 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 10 C 74/2009-302, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V právní věci žalobkyně, společnosti Leonard, s.r.o. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem) proti žalovaným stěžovatelům o zaplacení částky 157 060 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o dílo rozhodl Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. 11. 2018 č. j. 10 C 74/2009-302 (ve znění opravného usnesení ze dne 19. 12. 2018 č. j. 10 C 74/2009-308), tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni 7 063,73 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do zaplacení částky ve výši 149 996,27 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení.
3. Po odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 10 Co 72/2019-360 změnil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potud, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 33 972,57 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. Nejvyšší soud poté rozsudkem ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. 33 Cdo 3677/2020 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
5. Odvolací soud následně rozhodoval již jen o požadavku na doplacení daně z přidané hodnoty z ceny garáže. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 10 Co 72/2019-463 byl prvostupňový rozsudek ve výroku II. změněn potud, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni 31 262 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení, kdy zavázal žalobkyni zaplatit je k rukám jejich advokáta. Nejvyšší soud poté odmítl svým usnesením ze dne 18. 4. 2023 č. j. 33 Cdo 946/2023-507 dovolání stěžovatelů v dané věci a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2023 č. j. 10 Co 72/2019-498 byly ještě zamítnuty návrhy stěžovatelů na opravu a doplnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2022 č. j. 10 Co 72/2019-463, týkající se nákladů řízení.
7. Ve věci se jednalo o to, že vedlejší účastnice (žalobkyně) jako zhotovitelka se žalovanými stěžovateli jako objednateli uzavřela smlouvu, jejímž předmětem byla výstavba rodinného domu. Cena díla byla ve smlouvě sjednána jako pevná ve výši 1 760 924 Kč bez daně z přidané hodnoty s tím, že k této ceně budou připočteny poměrné náklady na zřízení staveniště ve výši 65 000 Kč a aktuálně platná sazba DPH. Termín dokončení stavby byl dohodnut na 31. 5. 2007; ke dni 14. 6. 2007 stavba dokončena nebyla a proto stěžovatelé od smlouvy odstoupili z důvodu prodlení s dokončením stavby a z důvodů vad. Po shora popsaném vývoji případu odvolací soud rozhodoval již jen o požadavku na doplacení daně z přidané hodnoty z ceny garáže. Vzhledem ke zjištění, že žalovaní z důvodu prodlení žalobkyně a z důvodu vad od smlouvy o dílo odstoupili ještě před dokončením díla, soud vycházel z ustanovení §645 odst. 2 obč. zák., tudíž pro vypořádání stran vyšel z nejnižších nákladů, které by zákazník v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění. Doplatek daně z přidané hodnoty (spočívající v rozdílu mezi sníženou a základní sazbou) u ceny stavby zhotovené žalobkyní, která je plátcem daně z přidané hodnoty, proto shledal opodstatněným, jak konstatoval následně také Nejvyšší soud.
8. Stěžovatelé v odůvodnění ústavní stížnosti považují závěry soudů všech stupňů v dané věci za nesprávné. Vztah mezi účastníky byl prý nesprávně vypořádáván podle §642 odst. 2 obč. zák., přičemž podle nich nebyla respektována příslušná judikatura Nejvyššího soudu. Zdůraznili však, že po kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. 33 Cdo 3677/2020 zbyla k řešení pouze a jen otázka rozdílu v DPH, které si vedlejší účastník ve svém rozpočtu určil ve výši 5% a následně po odstoupení od smlouvy požadoval úhradu ve výši 21% DPH. Byl to však vedlejší účastník, který jako podnikatel znalý problematiky stavebnictví takovou sazbu stěžovatelům navrhl, a oni ji v kontraktačním procesu akceptovali. Dále stěžovatelé protestují také proti závěrům o nákladech řízení.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Obecné soudy se věcí stěžovatelů podrobně a opakovaně zabývaly, jak je z výše uvedeného patrné. Žádné zásadní pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelů s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci.
12. Podstatou případu je, jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, že odstoupením od předmětné smlouvy o dílo vznikl žalobkyni nárok na vydání peněžité náhrady, odpovídající nejnižším nákladům, které by žalovaní museli v daném místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby; při jejím stanovení nelze vycházet z cen dohodnutých mezi účastníky ve smlouvě.
13. Závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. 33 Cdo 5117/2008, v němž se zabýval otázkou, zda změna sazby daně z přidané hodnoty v průběhu účinnosti smlouvy o dílo, jejíž součástí byla i dohoda o ceně zahrnující tuto daň, má vliv na závazkový vztah, se v projednávané věci podle Nejvyššího soudu neuplatní. Odvolací soud otázku vypořádání právního vztahu ze zrušené smlouvy o dílo vyřešil v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit.
14. Na těchto závěrech nelze shledat nic neústavního. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů.
15. Rovněž námitce, že Nejvyšší soud nedodržel svoji vlastní judikaturu, nelze ve světle shora vyslovených názorů Nejvyššího soudu přisvědčit. Ústavní soud v této souvislosti navíc připomíná, že je to právě a zejména samotný Nejvyšší soud, kdo je oprávněn posuzovat, zda (a do jaké míry) je konkrétní judikát z hlediska posuzované věci relevantní a zda s ním je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi.
16. Také otázka náhrady nákladů řízení, proti jejichž posouzení stěžovatelé rovněž protestují napadením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 2. 2023 č. j. 10 Co 72/2019-498, nebyla soudem posouzena neústavně, odhlédneme-li navíc od jejich bagatelní výše. Soudní řízení tedy proběhlo postupem odpovídajícím zásadám zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudek je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování v souladu s čl. 82 Ústavy České republiky.
17. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu