ECLI:CZ:US:2023:2.US.1744.23.1
sp. zn. II. ÚS 1744/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GP Legerova 43 s.r.o., IČO: 069 55 444, se sídlem Tyršova 1832/7, Praha 2, zastoupené Mgr. Pavlem Kropáčkem, advokátem Kropáček LEGAL, advokátní kancelář, s.r.o., se sídlem Pobřežní 667/78, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 3229/2022-1108, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2022 č. j. 18 Co 45/2022-1079 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. července 2021 č. j. 10 C 159/2020-1029, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 29. června 2023 navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo zejména do stěžovatelce ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a projednání věci dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do ústavního principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které v rámci vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
3. Z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastnicí civilního sporu o zaplacení částky 9 283 918 Kč s příslušenstvím, který proti ní zahájili vedlejší účastníci - manželé Vorobyevovi (dále jen "vedlejší účastníci"). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") žalobě vedlejších účastníků napadeným rozsudkem v převážné části vyhověl; stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 9 132 277 Kč spolu s příslušenstvím a zároveň jí uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení. Podstata sporu spočívala v situaci, kdy vedlejší účastníci poté, co na základě osmi rezervačních smluv na bytové jednotky v nemovitostním projektu stěžovatelky (a následně osmi smluv o uzavření budoucích kupních smluv - dále jen "smlouvy o smlouvách budoucích") uhradili stěžovatelce celkem částku 9 132 277 Kč, od smluv o smlouvách budoucích pro údajné prodlení stěžovatelky s dokončením jednotek odstoupili a domáhali se vrácení plnění. Soud prvního stupně provedl dokazování, a přestože vedlejším účastníkům meritorně vyhověl, učinil tak z důvodu odlišného od jejich právního posouzení vyjádřeného v žalobě. Soud prvního stupně stručně shrnuto uzavřel, že dané smlouvy o smlouvách budoucích byly smlouvami uzavřenými na dobou určitou ve smyslu §603 občanského zákoníku, kterážto marně uplynula. Stěžovatelka se v takovém případě smluvně zavázala vrátit vedlejšími účastníky uhrazené částky ve sjednané lhůtě - k tomu podrobně viz body 18 až 22 rozsudku soudu prvního stupně. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně při drobném zpřesnění postavení vedlejších účastníků jako společně a nerozdílně oprávněných jako věcně správný potvrdil a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení; přitom se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť podle §237 o. s. ř. nebylo přípustné.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně popisuje genezi sporu a některé jeho skutkové souvislosti; jde o okolnosti, jež jsou v poměrech projednávané věci pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížností nerozhodné, a Ústavní soud je proto nebude blíže reprodukovat. Ve zbytku pak ústavní stížnost představuje zejména polemiku s aplikací podústavního práva, a to konkrétně ustanovení §118a o. s. ř. Stěžovatelka namítá nedovolené hmotněprávní poučení vedlejších účastníků soudem prvního stupně a rozpor jeho postupu se zásadou projednací, neboť měl vnést do řízení skutečnosti, které ani jeden účastník v rámci svých tvrzeních nepředestřel. Soud odvolací ani soud dovolací pak neměly tyto dle stěžovatelky zásadní procesní vady řízení zhojit, přičemž přinejmenším zčásti její odvolací i dovolací argumentaci ve své podstatě opominuly a řádně se s ní nevypořádaly.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, seznámil se s napadenými rozhodnutími obecných soudů a dalších přiložených listin, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak Ústavní soud judikuje téměř konstantně, jeho rolí je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelčiných základní práv či svobod zaručených jí ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost anebo i nezákonnost toho kterého rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž právě až jeho neústavnost.
8. Ústavní soud si v návaznosti na argumentaci stěžovatelky vedle napadeného rozsudku soudu prvního stupně prostudoval především protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 29. června 2021 (dále jen "protokol o jednání"). Jak z rozsudku soudu prvního stupně, tak z protokolu o jednání je zřejmé, že soud prvního stupně "toliko" dospěl k právnímu posouzení věci, které bylo odlišné od žalobní argumentace vedlejších účastníků.
9. Předmětem řízení byl nárok (resp. nároky) na vrácení finančních prostředků uhrazených vedlejšími účastníky stěžovatelce dle smluv o smlouvách budoucích poté, co práva a povinnosti obou stran z nich vzniklé měly zaniknout (přičemž uzavření cílových kupních smluv na jednotky tak, jak byly zamýšleny smlouvami o smlouvách budoucích, ani jedna ze stran netvrdila). Učinil-li soud prvního stupně právní závěr, že ještě před vedlejšími účastníky namítaným odstoupením zanikly závazky z daných smluv o smlouvách budoucích uplynutím času, nelze jeho postup z důvodu odchylky od žalobní argumentace hodnotit jako vadný. K takovému posouzení byl jistě oprávněn, jelikož žalobní argumentací vedlejších účastníků (při respektování žalobního petitu a rozhodných skutkových tvrzení) vázán nebyl - posouzení skutkových zjištění po právní stránce náleží soudu, jenž není omezen právní kvalifikací žalovaného nároku předestřenou žalobcem (na ústavní úrovni k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2009 sp. zn. I. ÚS 343/09).
10. Pokud stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně do řízení v rozporu se zásadou projednací vnesl vlastní nedovolenou aktivitou skutková tvrzení o zániku smlouvy uplynutím času, se kterými vedlejší účastníci do té doby v řízení nepracovali, jde (patrně) o zaměňování postupu, při kterém soud činí skutková zjištění, s postupem, při kterém soud formuluje své právní závěry při subsumpci právě dosažených skutkových zjištění pod odpovídající právní normu či normy: v souzené věci totiž učinily obě strany nesporným jednak samotné uzavření smluv o smlouvách budoucích (tj. podpisy listin, na nichž byly smlouvy vyhotoveny) a jednak jejich úplný obsah; stejně tak učinily nespornými úhrady částek, o jejichž vrácení se jednalo (k obojímu viz zejm. poslední odstavec na straně 2 protokolu o jednání). Vzhledem k tomu, že šlo o skutkové okolnosti - neboť závěr o obsahu smlouvy je skutkovým zjištěním, stejně tak jako závěr o úhradách finančních prostředků - byl soud prvního stupně oprávněn vzít tato shodná tvrzení účastníků za svá skutková zjištění již bez dalšího. A učinil-li si pak uvedený soud (tentokráte již právní) závěr, že dané smlouvy byly uzavřeny platně, což se z věci podává - ostatně žádný z účastníků ani opak netvrdil - mohl a měl při svém právním posouzení sporu pracovat s celým textem smluv (tj. se všemi jejich ujednáními) bez ohledu na to, zdali na to které konkrétní smluvní ujednání bylo či nebylo některou ze stran sporu poukazováno.
11. Proto když soud prvního stupně dospěl při výkladu a aplikaci čl. VII odst. 9 smluv o smlouvách budoucích, které výslovně označil za "klíčové" (toto ujednání bylo ve všech osmi smlouvách obsahově totožné) k předběžnému závěru, že práva a povinnosti stran z nich plynoucí zanikly marným uplynutím času ke dni 31. července 2020, a že stěžovatelce již z tohoto titulu vznikla povinnost v souladu s těmito ujednáními vrátit vedlejším účastníkům jimi uhrazené plnění ve lhůtě patnácti dní od uvedeného data, upozornil obě strany při jednání na tento svůj názor. Spolu s tím podle §118a odst. 2 o. s. ř. vyzval stěžovatelku, aby v určené lhůtě doplnila případná skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně pokračujícího trvání smluv o smlouvách budoucích i v období po 31. červenci 2020 (tj. zejm. tvrzení týkající se jejich prodloužení). Soud prvního stupně při tomto poučení upozornil stěžovatelku, že pokud na svoji obranu taková "relevantní skutková tvrzení" nedoplní, podává se v rámci jeho "dosavadního posouzení" věci závěr o její povinnosti vrátit přijaté plnění (k tomu viz druhé usnesení soudu prvního stupně zachycené na straně 3 protokolu o jednání).
12. Tomuto stěžovatelkou rozporovanému postupu nelze z ústavních hledisek cokoli vytknout a její meritorní neúspěch v řízení nelze spojovat s tím, jak si soud prvního stupně při realizaci jeho poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. počínal. Dle názoru Ústavního soudu nejenže nešlo o postup procesně vadný, nýbrž šlo o postup přiléhavý, transparentní a v praxi obvyklý. Soud prvního stupně tímto postupem řádně poskytl stěžovatelce dodatečný prostor k tomu, aby svá dosavadní tvrzení doplnila o případná tvrzení (a potažmo důkazní návrhy), které by mohly eventuálně svědčit pro nepoužitelnost ujednání čl. VII odst. 9 smluv o smlouvách budoucích, se kterým účastníci v řízení až do upozornění soudu neargumentovali. Takto stěžovatelka dostala možnost brojit proti variantě právního posouzení její povinnosti vracet přijaté plnění, ke které se soud prvního stupně již v tehdejší fázi očividně klonil. Jestli tato procesní aktivita soudu prvního stupně byla někomu alespoň potenciálně ku prospěchu, pak to byla stěžovatelka, nikoli vedlejší účastníci (jak se snaží tvrdit stěžovatelka), neboť z jejich strany za stavu neuzavření cílových kupních smluv na jednotky v dané lhůtě žádná další tvrzení při tomto právním názoru soudu prvního stupně již potřebná nebyla (a proto ani nebyli soudem poučováni a poučení soudu směřovalo vůči stěžovatelce).
13. S ohledem na shora učiněný závěr ohledně bezvadnosti postupu soudu prvního stupně se již Ústavní soud blíže nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky směřující vůči údajné neúplnosti vypořádání její odvolací a dovolací argumentace týkající se právě přezkoumaného počínání soudu prvního stupně, neboť i pokud by tyto stěžovatelčiny námitky bývaly byly v určitém rozsahu důvodné, šlo by v ústavní rovině o dílčí pochybení bez vlivu na výsledek sporu, které by ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu vůči napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu pro zjevnou neefektivitu a nadbytečnost nevedlo. Ve věci stěžovatelky je zřejmé, že se soud prvního stupně žádných nezákonných, natož neústavních, procesních excesů spočívajících buď v nerespektování či odklonu od skutkových tvrzení stran, nebo v extenzivním plnění poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. způsobem znevýhodňujícím stěžovatelku nedopustil. Hlavním účelem poučovací povinnosti soudů dle §118a o. s. ř. je minimalizace vydávání překvapivých rozhodnutí a v tomto směru byl postup soudu prvního stupně ústavně konformní (k ústavním souvislostem poučovací povinnosti obecných soudů dle §118a o. s. ř. viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. dubna 2011 sp. zn. I. ÚS 2014/10).
14. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí nevykazují žádný deficit, který by svým významem zakládal porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky či ústavního principu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků stěžovatelčinu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu