ECLI:CZ:US:2023:2.US.1845.22.1
sp. zn. II. ÚS 1845/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OK Solar-H, s.r.o., sídlem Slovanská alej 1861/32, Plzeň, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2022, č. j. 23 Cdo 475/2021-805, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2020, č. j. 6 Cmo 63/2020-759, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2019, č. j. 61 Cm 86/2011-734, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je zejména otázka extrémního rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v konečném důsledku také práva na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka se domáhala zaplacení náhrady škody v podobě ušlého zisku ve výši 2 557 786,11 Kč, neboť v důsledku protiprávního jednání vedlejší účastnice řízení mělo dojít ke zpoždění v připojení její fotovoltaické elektrárny (dále "FVE") k distribuční soustavě, čímž bylo stěžovatelce znemožněno dodávat elektřinu z obnovitelných zdrojů za vyšší výkupní ceny z roku 2010.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále "krajský soud") v roce 2015 žalobu zamítl, Vrchní soud v Praze (dále "vrchní soud") v roce 2016 toto rozhodnutí potvrdil. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 32 Cdo 4338/2016-310, Nejvyšší soud oba rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajskému i vrchnímu soudu vytkl, že se dostatečně nevěnovaly tvrzení stěžovatelky, že vedlejší účastnice řízení mohla jako subjekt s dominantním postavením v síťových odvětvích přistupovat ke stěžovatelce rozdílně od jiných soutěžitelů. Soudy se těmito skutečnostmi nezabývaly, ačkoliv prokázané porušení pravidel podnikání v elektroenergetice a pravidel hospodářské soutěže mohlo mít vliv na odpovědnost za škodu.
4. Napadeným rozsudkem krajský soud opětovně žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že vedlejší účastnice porušila smluvní závazek se stěžovatelkou, ani že se chovala k jednotlivým soutěžitelům různě, některé zvýhodňovala, jiné nikoliv. Stěžovatelka sice usilovala o to, aby vedlejší účastnici bylo uloženo, aby předložila listinu potřebnou k důkazu na základě ediční povinnosti dle §129 odst. 2 o.s.ř., krajský soud nicméně shledal, že neuvedla žádné tvrzení, ze kterého by vyplývalo, že jiné FVE byly protiprávně zvýhodněny. Nelze proto vedlejší účastnici, nezatížené důkazním břemenem, ukládat iniciativu působící proti ní samotné. Krajský soud v této souvislosti odkázal i na šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále "ÚOHS"), jež dospělo k závěru, že stanovení odlišných lhůt ve smlouvách uzavřených mezi vedlejší účastnicí řízení a provozovateli FVE nelze bez dalšího považovat vzhledem k odlišné náročnosti úprav distribuční soustavy za porušení zákona. Krajský soud se rovněž zaměřil na vzorek tří FVE, u nichž stěžovatelka namítala odlišné zacházení, a neshledal, že by se vedlejší účastnice vůči nim skutečně chovala odlišně než vůči stěžovatelce.
5. Vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil. I podle jeho právního názoru šlo k tíži stěžovatelky, aby v dané důkazní situaci disponovala alespoň v základních bodech potřebnými důkazy. Sice předložila znalecký posudek, zkoumající otázku časového rozsahu potřebného k připojení FVE k distribuční síti, ten však dle vrchního soudu posuzoval pouze pracnost a časovou stránku připojení. Opomíjel ale další vlivy, jež mohly ke konci roku 2010 ovlivnit rozhodování o připojování FVE; nehodnotil rovněž otázku znevýhodnění stěžovatelky. Nebylo nutno zkoumat okolnosti, za nichž byly připojeny k distribuční soustavě tři desítky FVE, jak navrhovala stěžovatelka, k tomu stačil i menší vzorek zkoumaný krajským soudem. Protože stěžovatelka nepředložila důkazy o zvýhodňování různých soutěžitelů, které by zpochybnily závěry šetření ÚOHS, ani vrchní soud neshledal procesní možnost ukládat vedlejší účastnici, aby předložila své listiny, jež by mohly být vykládány v její neprospěch.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Vyjádřil se ke třem dotazům položeným stěžovatelkou a setrval na závěru, že jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede, přičemž důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout s náležitým odůvodněním. Vrchní soud se tvrzeními a důkazy stěžovatelky adekvátně zabýval a dospěl k závěru, že se vedlejší účastnice diskriminačně nechovala.
7. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že napadené rozsudky jsou založeny na extrémním rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním. Byť stěžovatelka při objektivním nedostatku důkazů přednesla tzv. opěrné body, jimiž odůvodnila svou žádost o uložení ediční povinnosti, soudy této žádosti nevyhověly. Svá rozhodnutí v zásadě nezdůvodnily a postavily je na skutkových zjištěních rozporných s provedeným dokazováním.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka rovněž vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále "Ústava"), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud ve věci stěžovatelky nezjistil.
10. V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že provedené důkazy nemohly postačovat pro závěry přijaté obecnými soudy. Ty se neměly spokojit s "testováním" odlišného zacházení na malém vzorku FVE a měly uložit vedlejší účastnici ediční povinnost za účelem poskytnutí dalších podkladů pro rozhodování. Ačkoliv je ústavní stížnost v otázce ediční povinnosti podrobně zpracována, postrádá ústavněprávní přesah či odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu, o niž by se mohla opřít. Obecné soudy uvedly konkrétní důvody, proč takovou povinnost nemusejí ukládat. Domnělému odlišnému zacházení vedlejší účastnice řízení se věnovaly v minulosti jak ÚOHS, tak soudy v jiné věci, přičemž stěžovatelka nepředložila ani v základních bodech potřebné důkazy, jež by ve střetu s jejich závěry odůvodnily uložení takové povinnosti.
11. Ústavní soud se neztotožňuje ani s druhou částí námitek stěžovatelky dovozujících extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy. Ačkoli stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, podstata její polemiky se závěry napadených rozhodnutí obecných soudů je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy ústavněprávní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s jejím právem na soudní ochranu či rovnost účastníků řízení. V reakci na rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2017 krajský i vrchní soud dokazování adekvátním způsobem doplnily a otázce možného diskriminačního postupu vedlejší účastnice se věnovaly. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní ani neodůvodněná, ani zasahovat do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a reaguje na relevantní argumentaci stěžovatelky. Rovněž skutková zjištění obecných soudů jsou vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy.
12. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá vést k tvrzenému porušení práv stěžovatelky. V závěrech obecných soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Neshledal proto žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu