ECLI:CZ:US:2023:2.US.187.23.1
sp. zn. II. ÚS 187/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. J., zastoupené Mgr. Radkou Vodičkovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 147, Chrudim, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 11. října 2022 č. j. 23 Co 216/2022-662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na "zachování komplexnosti, sociální soudružnosti a sounáležitosti rodiny" a k porušení ústavně zaručených práv jejího nezletilého syna. Stěžovatelka zároveň navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a to, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Chrudimi rozsudkem č. j. 0 P 229/2020-624 ze dne 17. 6. 2022 mimo jiné zamítl návrh otce na určení změny příjmení nezletilého. K odvolání otce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že nahradil souhlas stěžovatelky s návrhem na změnu příjmení.
Nezletilý byl počat jeho rodiči v době, kdy stěžovatelka byla ve vztahu s jiným mužem (svým současným manželem). Stěžovatelka měla dle svých slov pochybnosti o tom, kdo je otcem nezletilého, nicméně měsíc před narozením nezletilého došlo k souhlasnému prohlášení stěžovatelky a jejího tehdejšího partnera o určení otcovství, po narození nezletilého tak byl do rodného listu a matriční knihy narození jako otec zapsán partner stěžovatelky a příjmení nezletilého podle partnera stěžovatelky. K podnětu otce (ze dne 21. 3. 2019) soud dne 20. 8. 2020 pravomocně rozhodl o popření otcovství (dne 1. 9. 2021 pak i o tom, kdo je otcem) a nezletilý následně nesl rodné příjmení stěžovatelky. Stěžovatelka dne 16. 10. 2020 uzavřela manželství s tehdejším partnerem a nezletilý byl zahrnut do dohody o příjmení, a opět tak nesl příjmení v té době již manžela stěžovatelky.
Okresní soud založil své rozhodnutí na tom, že nezletilý je součástí uceleného rodinného systému, kde všichni členové včetně polorodého bratra nesou příjmení manžela stěžovatelky, nezletilý toto příjmení používá od narození a rozdílnost příjmení není překážkou rozvíjení vzájemných vazeb mezi nezletilým a otcem. Krajský soud naopak uvedl, že nezletilému nejsou ani čtyři roky, nenavštěvuje ani základní školu a nelze jednoznačně uzavřít, že je již s příjmením manžela matky natolik identifikován, že by změna příjmení pro něj představovala zátěž. Jak přitom krajský soud uvedl, příjmení manžela matky nevyjadřuje biologické ani právní vztahy nezletilého a nezletilý jej získal opakovaně v důsledku jednostranných jednání stěžovatelky.
V ústavní stížnosti se stěžovatelka zaměřuje na práva nezletilého, která měla být napadeným rozhodnutím porušena. Uvádí, že příjmení manžela stěžovatelky nese nezletilý od narození, přičemž doba, kdy nesl příjmení jiné, byla jen krátká. Současné příjmení nezletilého přitom již není jen příjmením manžela stěžovatelky, ale i samotné stěžovatelky jakožto matky nezletilého. Manžel stěžovatelky má přitom k nezletilému vytvořené silné pouto, stará se o něj a vychovává ho. Nezletilý se navíc účastní cyklistických závodů, za něž již obdržel diplom se svým stávajícím jménem. Podle stěžovatelky je pak žádoucí, aby na malém městě měl nezletilý shodné příjmení s matkou, jejím manželem a polorodými sourozenci.
Nad těmito zájmy však podle stěžovatelky odvolací soud staví zájem otce na zachování "rodové linie" příjmení, to navíc aniž by nezletilého vyslechnul. V případě vyhovění návrhu na změnu příjmení by se nezletilý podle stěžovatelky musel vypořádat s omyly a chybami svých rodičů a pochybeními manžela stěžovatelky. Stěžovatelka se nedomnívá, že by za nastalou situaci nesla vinu jen ona, volbu příjmení provedla v nejlepším zájmu nezletilého, aby měl shodné příjmení se svým primárním živitelem a vychovatelem a životním partnerem matky, se kterým hodlala mít další potomky.
Ústavní soud úvodem poznamenává, že takřka celá ústavní stížnost je založena na tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nezletilého, který ovšem není stěžovatelem, a to aniž by stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv tvrdila alespoň zprostředkovaně (tedy že např. v důsledku porušení práv nezletilého došlo i k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky). Ústavní stížností lze přitom namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele), a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů, neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud tak ve své judikatuře již zaujal právní názor (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 832/18 ze dne 23. 10. 2018), že právní úprava řízení o ústavní stížnosti vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele.
Ke svým právům se stěžovatelka vyjadřuje jen velmi stručně tak, že mělo být porušeno její právo na "zachování komplexnosti, sociální soudružnosti a sounáležitosti rodiny". Ovšem k narušení tohoto zájmu došlo objektivními okolnostmi, které ve věci nastaly. Stěžovatelka počala děti s dvěma různými partnery, což s sebou při existenci práv dítěte a práv otce nese následky v podobě jisté modifikace rodinných struktur, jak jsou tradičně vnímány, a to ve vztahu ke všem zúčastněným. Veřejná moc případné negativní následky nezpůsobila a nemůže je ani zcela odčinit, soudy pouze v rámci své rozhodovací činnosti mohou usilovat o to, aby byly co nejmenší, a to zejména pro nezletilého. To ovšem neznamená, že by nutně v zájmu nezletilého bylo předstírat, že jeho životní situace není (v rámci rodiny stěžovatelky) specifická. Nezletilý má biologického otce, který je znám a který o něj projevuje velký zájem. Struktura jeho rodiny je tak (např. ve srovnání s jeho polorodým bratrem) do jisté míry odlišná, resp. širší, čímž je dotvářena jeho jedinečná identita.
Z ústavní stížnosti se jeví, že naopak stěžovatelka identitu nezletilého od počátku potlačovala. Ačkoli měla dle vlastních slov pochybnosti o tom, kdo je otcem, učinila souhlasné prohlášení, že otcem je její partner, nezletilý následně dostal partnerovo jméno i příjmení. Zjištění, kdo je biologickým otcem, inicioval až otec, který zároveň usiloval i o změnu právního otcovství (dle stěžovatelky k jejímu překvapení). To vše za situace, kdy každé dítě má právo znát své rodiče a právo na jejich péči (čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) a kdy existuje zájem na souladu mezi biologickým a právním otcovstvím (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010).
Důsledkem všeho uvedeného bylo, že rodinné vazby i příjmení nezletilého byly v prvních letech jeho života opakovaně měněny, a soudy se ocitly před nesnadným úkolem vyřešit trvající nesoulad rodičů ohledně příjmení nezletilého. Není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které konkrétní řešení by bylo pro nezletilého nejlepší, to je (za situace, kdy se rodiče na řešení neshodli) úkolem obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2405/21 ze dne 9. 11. 2021). Lze si představit řešení, k němuž se přiklonil okresní soud, ale stejně tak i řešení krajského soudu, jímž se promítne identita nezletilého do jeho příjmení, čímž může zároveň dojít i k posílení důležitých vzájemných vazeb nezletilého a jeho otce. Je každopádně zřejmé, že se soudy případem poctivě zabývaly a rozhodly na základě zvážení specifických okolností věci se zaměřením na práva nezletilého. To, že nezletilého odvolací soud nevyslechl, je pak pochopitelné, když nezletilému nebyly v době rozhodnutí ani čtyři roky.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti pak nelze stěžovatelce ani přiznat náhradu nákladů řízení (§62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu