ECLI:CZ:US:2023:2.US.1933.23.1
sp. zn. II. ÚS 1933/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zbyňka Chmely, zastoupeného Mgr. Tadeášem Holubem, advokátem, sídlem Tyršova 504/5, Kopřivnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2023 č. j. 2 As 276/2021-55 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2021 č. j. 8 A 29/2018-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 560/5, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 4 odst. 1 a odst. 2, čl. 33, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako student Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy nezapsal do dalšího úseku studia, a to ani v náhradním termínu. Děkan předmětné fakulty proto rozhodnutím ze dne 7. 4. 2017 č. j. Stud/Vše/531 rozhodl o ukončení studia stěžovatele.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí pak rozhodla vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 22. 1. 2018 č. j. UKRUK/4712/2017-5, že se odvolání zamítá a rozhodnutí o ukončení studia se potvrzuje.
4. O žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, že se žaloba zamítá (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud shledal, že Studijní a zkušební řád Univerzity Karlovy v Praze ze dne 11. 6. 2013 ve znění do 30. 9. 2017 (dále jen "Studijní a zkušební řád") stanovuje povinnost studentů zapsat se do příslušného úseku studia v řádném nebo náhradním termínu. Neučiní-li tak student bez závažných důvodů, poruší požadavky na něj kladené studijním programem. Následkem takového porušení je podle Studijního a zkušebního řádu ukončení studia. Protože stěžovatel nesplnil požadavky vyplývající ze studijního programu podle Studijního a zkušebního řádu, děkan fakulty, resp. vedlejší účastnice, jeho studium v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), ukončili.
5. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Nejvyšší správní soud potvrdil správnost klíčového závěru městského soudu (sub 4) a doplnil, že stěžovatelovo právo na vzdělání zaručené čl. 33 Listiny nebylo napadeným rozsudkem městského soudu porušeno. Stěžovateli bylo studium ukončeno v souladu se zákonem o vysokých školách; ostatně jak vyplývá z čl. 41 odst. 1 Listiny, práva uvedeného v čl. 33 Listiny je možno se domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel zejména namítá, že mu bylo ukončeno studium, ačkoliv nebylo náležitě správními soudy zkoumáno, zda porušil povinnost vyplývající ze zákona o vysokých školách, neboť jen na základě zákona lze ukládat v právním státě povinnosti a stejně tak omezovat základní práva. Přitom povinnost zápisu studenta do příslušného úseku studia neupravuje zákon, nýbrž vnitřní předpis vedlejší účastnice, a to ve formě právní fikce. Nebylo tak postaveno na jisto, jaké povinnosti studenta stěžovatel porušil. Při soudním projednání věci navíc byl stěžovateli odňat jeho zákonný soudce v důsledku změny soudního senátu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry správních soudů jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry městského soudu za akceptabilní, a to aniž by se podmínky ukončení studia vůbec mohly opírat o právní fikci (srov. body 31 a 32 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud na klíčovém závěru správních soudů - tedy, že se stěžovatel ani v náhradním termínu nezapsal do příslušného úseku studia, nesplnil tak požadavek vyplývající ze studijního programu podle čl. 4 odst. 6 Studijního a zkušebního řádu a v důsledku toho mu děkan fakulty v souladu s §56 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách zákonně ukončil studiu - neshledal cokoliv neústavního, respektive v čem by spatřoval prostor pro svůj případný kasační zásah. Nejvyšší správní soud se také obsáhle zabýval námitkou stěžovatele stran nezákonného soudce a změny soudního senátu městského soudu, přičemž na jeho precizní a ústavně zcela konformní závěry uvedené v bodech 10 až 17 napadeného rozsudku stačí pro úplnost odkázat.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu