ECLI:CZ:US:2023:2.US.1945.23.1
sp. zn. II. ÚS 1945/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2023 č. j. 37 Co 31/2023-105, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a M. V. a nezletilého F. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejich příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 11. 2022 č. j. 11 Nc 1033/2022-61 schválil dohodu rodičů, tj. stěžovatele a vedlejší účastnice (dále též "matka") o úpravě poměrů vedlejšího účastníka (tj. jejich nezletilého syna), a to tak, že nezletilý se svěřuje do péče matky a otec se zavazuje přispívat na výživu nezletilého částkou 4 200 Kč měsíčně k rukám matky (výrok I). Řízení o návrhu otce ze dne 26. 10. 2022 na úpravu styku otce s nezletilým bylo soudem zastaveno (výrok II). Okresní soud udělil souhlas otci k podání žádosti o změnu příjmení u příslušného správního orgánu u nezletilého z příjmení "V." na příjmení "B." (výrok III). Okresní soud rovněž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Při rozhodování o změně příjmení vzal okresní soud v úvahu, že pro změnu příjmení nezletilého musí být dány vážné důvody. Tyto důvody byly shledány v dlouhodobém a opravdovém zájmu otce o nezletilého, pravidelném styku nezletilého a otce a výživném, jež je hrazeno řádně a včas. Nezletilý se také bude moci změnou příjmení lépe identifikovat s otcem.
3. K odvolání matky rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku III mění tak, že se zamítá návrh otce, aby udělil za matku souhlas s podáním žádosti o změnu příjmení nezletilého z příjmení "V." na příjmení "B." (výrok I), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Krajský soud odkázal na relevantní judikaturu, ze které se podává, že k zásadní změně jako je změna příjmení dítěte by mělo docházet jen výjimečně a z důležitých důvodů. Ty však v posuzované věci shledány nebyly a podstatným nebyl shledán ani žádný z otcem tvrzených důvodů. Krajský soud podotkl, že rozhodující je vždy zájem nezletilého, který spočívá v tom, že nebude rušen jeho přirozený vývoj, nikoli zájem otce či matky.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se domáhá zrušení napadaného rozhodnutí, když krajský soud podle jeho tvrzení neprovedl jím navrhované důkazy, které měly prokázat, že současné příjmení nezletilého nebylo zvoleno s ohledem na nejlepší zájem nezletilého, ale pouze s ohledem na zájem jednoho z rodičů na vypořádání vzájemných "křivd" Stěžovatel namítá, že z jeho vyjádření, ale i ze zvukového záznamu ze samotného jednání před krajským soudem, lze dovodit, že zvolené příjmení je sankcí za vzájemné partnerské neshody a nebylo zvoleno v souladu s nejlepším zájmem nezletilého. K tomuto stěžovatel přímo označil důkazy, které krajský soud nevzal v potaz, přičemž však krajský soud uvedl, že otec svá tvrzení nijak nedoložil. K dalšímu z navrhovaných důkazů stěžovatele, tedy k vyjádření matky před okresním soudem, krajský soud nepřihlédl vůbec. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že prohlášení matky o tom, že příjmení V. pojala za své a děti mají její příjmení, je v rozporu se skutečným stavem, jelikož ostatní matčiny děti nesou příjmení svých biologických otců. Stěžovatel byl napadeným rozhodnutím postaven do podle něj absurdní situace, když soud vzal za svá nová tvrzení matky ohledně nejlepšího zájmu dítěte, aniž by je konfrontoval s navrhovanými důkazy či s jejím vlastním vyjádřením během jednání u krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, a to včetně statusových otázek. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzované věci - vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. Ústavní soud poznamenává, že takřka celá ústavní stížnost je založena na tvrzení o porušení ústavně zaručených práv nezletilého, který ovšem není stěžovatelem, a to aniž by stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv tvrdil alespoň zprostředkovaně (tedy že např. v důsledku porušení práv nezletilého došlo i k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele). Ústavní stížností lze přitom namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele), a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů, neboť právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [(§72 odst. 1 písm. a)] zřetelně vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis). Ústavní soud tak ve své judikatuře již zaujal právní názor (viz např. usnesení ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 832/18 či ze dne 27. 1. 2023 sp. zn. II. ÚS 187/23), že právní úprava řízení o ústavní stížnosti vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V této souvislosti je klíčový též ten fakt, že kolizní opatrovník nezletilého, který je oprávněn chránit jeho zájmy, se v řízení před krajským soudem vyjádřil tak, že se přiklání k ponechání současného příjmení nezletilého. Stejně tak je nutno odkázat na právní úpravu obsaženou v §72 a násl. zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle které fyzická osoba může zažádat o změnu příjmení nabytím plné svéprávnosti. Pokud by se tedy v budoucnu nezletilý neztotožnil s nynějším závěrem krajského soudu, může podat sám návrh na změnu svého příjmení.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními krajského soudu a následně i s právním názorem tohoto soudu. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jím zasaženo nebylo. Není na Ústavním soudu, aby posuzoval, které konkrétní řešení by bylo pro nezletilého nejlepší. Toto posouzení je (za situace, kdy se rodiče na řešení neshodli) úkolem obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2405/21). Otec sice poukazoval na to, že nezletilý by si měl vytvořit pocit sounáležitosti s otcem, přičemž jedním z předpokladů této sounáležitosti je i shodné příjmení. Tuto argumentací není nutno vyvracet, nicméně je třeba konstatovat, že tak jako může shodné příjmení vytvářet pouto mezi dítětem a otcem, stejně tak vytváří pouto s matkou. Jelikož nemají oba rodiče stejná příjmení, je na posouzení obecných soudů, pokud se rodiče na příjmení dítěte nedohodnou, aby se přiklonily na stranu jednoho nebo druhého z rodičů. Za tím účelem pak provádějí potřebná dokazování. V daném případě ve prospěch příjmení matky hovoří především ta skutečnost, že nezletilý byl svěřen do péče matky a sdílí s ní společnou domácnost. Je tedy logické, aby nezletilý sdílel i její příjmení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 126/05). Z tohoto pohledu byla krajským soudem respektována i práva nezletilého dítěte, tak jak požaduje Úmluva o právech dítěte. Rozhodnutí krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení a správně aplikované judikatury. Byť lze napadený rozsudek označit za stručný, na výsledných závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, když tyto závěry jsou rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu