ECLI:CZ:US:2023:2.US.2015.23.1
sp. zn. II. ÚS 2015/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zorky Kovačević, zastoupené JUDr. Michaelou Balousovou, advokátkou, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 5. 2022 č. j. 26 C 243/2019-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 69 Co 41/2022-183, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2023 č. j. 26 Cdo 205/2023-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Společenství vlastníků X (dále jen "vedlejší účastník") se žalobou proti stěžovatelce domáhalo, aby přestala bránit ve výměně prosklené sestavy, která měla být provedena u jednotky č. XY (ateliér ve vlastnictví stěžovatelky) na základě rozhodnutí shromáždění společenství ze dne 5. 4. 2017. Obvodního soudu pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. 5. 2022 č. j. 26 C 243/2019-137, stěžovatelce uložil povinnost zdržet se zásahu do vlastnického práva spočívajícího v bránění výměny prosklené sestavy u jednotky č. XY a umožnit vedlejšímu účastníku zpřístupnění uvedené jednotky za účelem výměny. Odvolací Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022 č. j. 69 Co 41/2022-183, prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2023 č. j. 26 Cdo 205/2023-211.
Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle stěžovatelky bude část oken zazděna a plocha nových oken bude menší, čímž dojde ke znehodnocení ateliéru. Stěžovatelka namítá, že z rozhodnutí shromáždění nevyplývají požadované povinnosti, neboť jím byl schválen plán údržby a oprav, nikoli přestavba jednotky. Okna navíc patří k jednotce a nejsou společná, vedlejší účastník tedy nemá oprávnění o jejich výměně rozhodnout. Stěžovatelka dále namítá, že v rámci řízení před obecnými soudy došlo k závažným procesním pochybením. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Formálně přitom sice tvrdí porušení ústavně garantovaných práv, ve skutečnosti však pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy v rovině podústavního práva. Jak ovšem již bylo vysvětleno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší napadená rozhodnutí hodnotit z hlediska jejich věcné správnosti, nýbrž pouze z hlediska dodržení ústavnosti. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že se s námitkami, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, obecné soudy přesvědčivým způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud vysvětlil, že rozhodnutí o výměně oken patří do působnosti shromáždění společenství vlastníků a že realizací výměny oken společenství vlastníků nepřekročilo oprávnění vyplývající ze schváleného plánu údržby a oprav. S námitkami procesního charakteru se vypořádal městský soud (srov. bod 18 jeho napadeného rozsudku). Závěry obecných soudů jsou ve všech zmíněných ohledech srozumitelně a logicky odůvodněné. Ve vztahu k námitce porušení projednací zásady Ústavní soud doplňuje, že zákon umožňuje, aby soud provedl důkaz i bez návrhu účastníka za podmínek dle §120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka sice uvádí, že v provedení nenavržených důkazů spatřuje extrémní porušení rovnosti stran, netvrdí však, že podmínky dle §120 odst. 2 splněny nebyly. Odůvodnění rozsudku obvodního soudu je v tomto ohledu sice nedostatečné, z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti však není zřejmé, že by důkazy byly provedeny v rozporu se zákonem nebo že by jejich provedením došlo k jakémukoliv zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval uplatnění kasační pravomoci.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu