ECLI:CZ:US:2023:2.US.207.23.1
sp. zn. II. ÚS 207/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. K., A. K., V. K. a J. K., zastoupených JUDr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, směřující proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 6. 2022, č. j. MV-146606-7/VS-2021 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 22. 11. 2022, č. j. MV-135908-4/SO-2022; za účasti Ministerstva vnitra a ministra vnitra jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Vyjadřují přesvědčení, že příslušné správní orgány svým postupem porušily jejich právo domáhat se práva u jiného orgánu, založené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí ministra vnitra, stěžovatelé (otec a jeho nezletilé děti) podali žádost o udělení státního občanství České republiky. Tuto žádost ministerstvo vnitra napadeným rozhodnutím zamítlo z důvodů nenaplnění podmínek vymezených v §14 odst. 7 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky (dále jen jako "zákon o občanství") (nedostatečné finanční příjmy otce) a v §13 odst. 1 zákona o státním občanství (nedostatečná integrace nezletilých dětí do společnosti - šlo o přímý důsledek neudělení občanství otci). Ministr vnitra se s těmito důvody ztotožnil a rozklad stěžovatelů zamítl.
3. Ve velmi stručné ústavní stížnosti stěžovatelé vyjadřují věcný nesouhlas s rozhodnutími správních orgánů. Tvrdí, že příjmy stěžovatele (otce) byly špatně vypočteny a jsou dostatečné pro zaopatření rodiny, dále že je absurdní považovat nezletilé děti za neintegrované do společnosti za situace, kdy v České republice žijí od narození. Přípustnost ústavní stížnosti dovozují s odkazem na nález ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2116/21.
4. Ústavní soud je před samotným posouzením ústavní stížnosti povinen přezkoumat, zda ta splňuje příslušné náležitosti a jestli jsou dány podmínky jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je mimo jiné i to, zda je přípustná.
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými, mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
6. Není pochyb o tom, že stěžovatelé se mohli proti rozhodnutím správních orgánů bránit žalobou ve správním soudnictví. Výluka soudního přezkumu podle §26 zákona o státním občanství se týká pouze neudělení občanství za specifických podmínek z bezpečnostních důvodů (srov. §22 odst. 2 téhož zákona). Přezkum neudělení občanství z důvodů jiných, a to včetně těch uplatněných u žádosti stěžovatelů (viz shrnutí shora), samozřejmě vyloučen není (a contrario §26 téhož zákona). Nepřípadný je proto rovněž odkaz stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 2116/21, neboť ten se dotýká výhradně procesního postupu v případech diskutované soudní výluky. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že z ústavní stížnosti není patrné, zda stěžovatelé žalobu ve správním soudnictví podali (potažmo jaký je/byl její osud), to však ve vztahu k přezkoumávanému návrhu beztak není nijak relevantní, neboť Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti (viz už nález ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93), a ten žádá toliko zrušení citovaných správních rozhodnutí.
7. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj