ECLI:CZ:US:2023:2.US.2123.23.1
sp. zn. II. ÚS 2123/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GREGOCAR, s.r.o, sídlem Vlkošská 279, Vracov, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem, sídlem Pivovarská 58/8, Vyškov, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2022 č. j. 62 Af 66/2020-49 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2023 č. j. 9 Afs 200/2022-38, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že správní soudy svým postupem porušily její základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených rozsudků, stěžovatelka je obchodní společností provozující autobazar. Příslušný finanční úřad u ní provedl kontrolu daně z přidané hodnoty (dále jen jako "DPH") za roky 2015 a 2016, na jejímž základě správce daně vydal osm dodatečných platebních výměrů. Důvodem bylo neprokázání splnění podmínek pro použití zvláštního režimu pro obchodníky s použitým zbožím ve smyslu §90 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "zákon o DPH"). Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které odvolací správní orgán dvěma samostatnými rozhodnutími zamítl. Ústavní stížnost se dotýká rozhodnutí, které pokrývalo zdaňovací období 1. až 3. čtvrtletí 2015, celkový nárokovaný nedoplatek na DPH dosáhl téměř 11 milionů Kč.
3. Předmětné rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl. Nejprve odmítl námitku stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti původního rozhodnutí. K věci samé pak uvedl, že nárok na odpočet DPH se prokazuje primárně doklady, nicméně ani ty se všemi náležitostmi nemusejí být uznány za podklad k tomu, že došlo k uskutečnění zdanitelného plnění způsobem v nich deklarovaným. Správce daně měl důvodné pochybnosti o naplnění podmínek zdanitelného plnění v souladu s uplatněním zvláštního režimu podle §90 odst. 2 o DPH, neboť se mu nezdálo realistické, aby stěžovatelka najednou začala dovážet automobily v takovém množství (v období 2015 až 2016 v ceně přesahující 100 milionů Kč) výhradně od rumunské společnosti FARMOSI AUTO. Pochybnosti správce daně doložil řadou konkrétních skutečností (např. nekontaktnost rumunské společnosti, platby v hotovosti, pokračování importu přes úmrtí jednatele rumunské společnosti) a byly dostatečné k tomu, aby důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti odpočtů DPH přešlo na stěžovatelku. Ta však nepředložila jediný důkaz, že by ke zdanitelným plněním skutečně došlo. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Učinil tak jen stručně, neboť již předtím zamítl (obdobnou) kasační stížnost stěžovatelky týkající se druhého rozhodnutí správního orgánu (pokrývající zdaňovací období 4. čtvrtletí 2015 a celý rok 2016, viz výše). V podstatě shrnul, že stěžovatelka pochybnosti správce daně nevyvrátila a neprokázala, že by reálně došlo k dodávkám vozidel právě od společnosti FARMOSI AUTO.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími správních soudů nesouhlasí. Ve stručné ústavní stížnosti nejprve rozvádí, že na jednu stranu byla nejprve správcem daně uznána vinnou z přestupků týkajících se omezení plateb v hotovosti (hotovostně měla hradit importované automobily), aby v přezkoumávaném řízení na druhou stranu správce daně zpochybnil, že se takové platby vůbec uskutečnily. Nepřihlédnutím k tomuto rozporu se obecné soudy dopustily svévole. Zároveň považuje stěžovatelka za nepřípustné a v rozporu s nálezem ze dne 17. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08, že ač tuto námitku uplatnila již ve správní žalobě, nalézací soud ji nevypořádal a učinil tak místo něj až kasační soud.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal.
9. Námitky v ústavní stížnosti se omezují na výše zmíněná dvě pochybení správních orgánů. Jak uznává sama stěžovatelka, věcně argumentaci o vzájemném rozporu dvou rozhodnutí správních orgánů vyvrátil Nejvyšší správní soud. Ten v bodě 15 svého rozsudku sice uznal, že správní orgány dospěly (ve dvou oddělených správních řízeních) k částečně odlišným skutkovým závěrům, učinily tak však na základě jiných důkazů a své závěry řádně odůvodnily. Především ale správce daně v rozhodnutí o neuznání odpočtu DPH netvrdil, že se (žádné) platby v hotovosti neuskutečnily, zpochybnil toliko společnost FARMOSI AUTO jako (výhradního) příjemce těchto plateb. Realizace určitých plateb totiž sama o sobě neprokazuje, že jejich příjemcem je subjekt splňující podmínky pro uplatnění zvláštního režimu.
10. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že námitku rozporného rozhodování správních orgánů nalézací soud nevypořádal a tuto vadu (nepřípustně) napravil až Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka pravděpodobně přehlédla, že Krajský soud v Brně na předmětnou námitku relativně detailně reagoval v bodech 19 a 20 napadeného rozsudku, přičemž jeho odůvodnění se v podstatě překrývá se skutkovým i právním názorem Nejvyššího správního soudu k téže otázce (k ní srov. předchozí bod).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nezjistil žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu