ECLI:CZ:US:2023:2.US.225.23.1
sp. zn. II. ÚS 225/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupené Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2113/58, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 910/2022-765 ze dne 19. října 2022 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 36/2022 ze dne 21. července 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou za jednání (pod bodem 4) pro zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) trestního zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a za jednání (pod bodem 5) pro přečin kuplířství podle §189 odst. 1 trestního zákoníku, a za to uložil stěžovatelce úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, a peněžitý trest ve výměře 108 000 Kč.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil výrok o trestu a nově stěžovatelce, při nezměněném výroku o vině (pod body 4 a 5), uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky i spoluodsouzeného odmítl, neboť byla podána z jiných než dovolacích důvodů.
3. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušit napadená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
4. Stěžovatelka uvádí, že nalézací soud rozhodl na základě uznání viny obžalovanými (§206c trestního řádu) a s přihlédnutím k tomu uložil trest, podle stěžovatelky přitom nepřekročil zákonné meze, uložil-li jí podmíněný trest odnětí svobody spojený s trestem peněžitým. Naopak odvolací soud nepostupoval správně a k neoprávněnému odvolání státního zástupce původní výrok o trestu zrušil, trest stěžovatelce drakonicky navýšil a to postupem porušujícím její právo na spravedlivý proces a na právní jistotu. Rovněž měl porušit i její právo na obhajobu, ve spojení se ztrátou benefitu za zjednodušení trestního řízení, nový trest považuje za likvidační. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká neaplikování účinného prostředku nápravy vadného rozhodnutí, přestože jeho povinností je v dovolacím řízení zabývat se i dodržením práva na spravedlivý proces [viz například nález sp. zn. I. ÚS 3321/15 ze dne 14. června 2016 (N 113/81 SbNU 771)]. Stěžovatelka cituje pasáže napadeného usnesení a Nejvyššímu soudu vytýká, že ač se věcí meritorně zabýval, vydal odmítavé usnesení. Dále v ústavní stížnosti obšírně uvedla, že pro laika mohou být matoucí pojmy užité v §206a - 206d trestního řádu a v souvislosti s tím vyjádřila své přesvědčení, že prohlásí-li vinu, připadá v úvahu dohoda o vině a trestu nebo uzavření dohody o narovnání a zastavení trestního stíhání, jiné závěry nepovažuje za správné, a proto je přesvědčena, že vyslovení kvalifikovaného souhlasu nekvalifikovanou osobou je nemravný obchod a nepřímá forma nátlaku. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 (N 32/80 SbNU 411), sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. února 2021 a sp. zn. I. ÚS 1365/21 ze dne 22. února 2022 ] i Evropského soudu pro lidská práva [rozsudky č. 38830/97 (Czekalla v. Portugalsko) ze dne 10. října 2002 a č. 35228/03 (Bogumil v Portugalsko) ze dne 7. října 2008].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, porušujících ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky libovůle.
6. Podle napadeného rozsudku proběhlo řízení před nalézacím soudem zcela v souladu s procesními předpisy a po zákonném poučení stěžovatelky byl aplikován §206c trestního řádu, stěžovatelka uznala vinu, soud toto uznání přijal a výroky o vině netrpí žádnými vadami. Odvolací soud se ale neztotožnil s výroky o trestu, ty posoudil jako nepřiměřeně mírné, byli-li obžalovaní ohroženi trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let (§168 odst. 3 trestního zákoníku), a proto uzavřel, že nalézací soud aplikoval snížení trestu pod dolní hranici zákonné sazby [§58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku] nepřiměřeně, což korigoval uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, na samé spodní hranici.
7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení nejprve podrobně vysvětlil, že uplatněné dovolací důvody [§265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu] nedopadají na kontrolu postupu odvolacího soudu, rozhodoval-li jen o výroku o trestu, a dovolací soud není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí z nenapadených dovolacích důvodů. Následně se Nejvyšší soud důkladně zabýval tvrzeným možným porušením základních práv (čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny) postupem odvolacího soudu; takový zásah však nezjistil.
8. Podle §206c trestního řádu může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedeného v obžalobě (odst. 1). Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran (odst. 5). Přijme-li soud prohlášení viny pachatelem, může s ohledem na jeho poměry a povahu trestné činnosti snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici, lze-li tím dosáhnout nápravy.
9. Významný pro posouzení věci je i fakt, že přijetí prohlášení viny, stejně jako snížení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí stanovenou zákonem, je fakultativní - je zcela v diskreci obecného soudu. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud srozumitelně uvedl, proč nepovažoval původní trest za přiměřený a uložil trest přísnější. Ústavní soud uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [viz nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud může zasáhnout jen v případě, nebyla-li by respektována zásada zákonnosti ukládaného trestu (čl. 39 Listiny).
10. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy, čl. 38 Listiny), právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny), právo na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a právo na odvolání v trestních věcech (čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě) poskytuje účastníkům řízení záruku, že jejich věc budou rozhodovat obecné soudy podle předem stanovených pravidel, při plném respektování uvedených základních práv. Jejich porušením ovšem není, vysloví-li obecné soudy závěry, které zcela neodpovídají očekávání, k nimž účastník řízení dospěl ve svých úvahách na základě subjektivního vyhodnocení projednávané věci. Ani sama nespokojenost nepředstavuje porušení základních práv a svobod ani nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
11. Odvolací soud se k zákonnému odvolání státního zástupce zabýval výhradně přezkumem uloženého trestu. Nejvyšší soud odmítl dovolání proto, že v něm nebyly uvedeny zákonem stanovené dovolací důvody a ani nezjistil, že by v předchozím řízení byla porušena základní práva stěžovatelky. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud, neboť stěžovatelka mimo prostého nesouhlasu neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o porušení jejích základních práv.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že obdobně jako v případě dovolání, podal obsahově shodnou ústavní stížnost i spoluobžalovaný, a jeho věc je vedena pod sp. zn. I. ÚS 223/23.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu