ECLI:CZ:US:2023:2.US.2254.23.1
sp. zn. II. ÚS 2254/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 T 136/2022-137, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2023 č. j. 8 To 387/2022-157, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 406/2023-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2022 č. j. 2 T 136/2022-137, shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Trestného činu se dopustil, když úmyslně a bez závažného důvodu nenastoupil a vyhýbal se nástupu trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. 8 T 19/2021, ve spojení s usnesením Krajského v Brně ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 4 To 51/2022. Za tento trestný čin městský soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Krajský soud v Brně stěžovatelovo odvolání zamítl usnesením ze dne 10. 1. 2023 č. j. 8 To 387/2022-157. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne ze dne 24. 5. 2023 č. j. 7 Tdo 406/2023-179.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že popsaný skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu, městský soud neprovedl stěžovatelem navržený důkaz a mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy je extrémní rozpor. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02).
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před obecnými soudy a se kterou se obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy stěžovatel spatřuje v závěru obecných soudů, že do výkonu trestu nenastoupil bez závažného důvodu. S touto námitkou se vypořádal Nejvyšší soud v bodech 18 až 20 napadeného usnesení. S námitkou, že soudy nevyhověly stěžovatelovu důkaznímu návrhu na výslech svědkyň M. K. a J. D. se Nejvyšší soud vypořádal v bodech 21 až 25 napadeného usnesení. S námitkou, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu, se Nejvyšší soud vypořádal v bodech 27 až 30 napadeného usnesení. Ve všech zmíněných částech je rozhodnutí Nejvyššího soudu velmi pečlivě a přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje prosazení vlastních názorů na posuzovanou věc, téměř však nereflektuje závěry Nejvyššího soudu a nijak s nimi nepolemizuje. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že závěry Nejvyššího soudu pokládá za logické a v napadených rozhodnutích neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces, který by odůvodňoval kasační zásah.
Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu