ECLI:CZ:US:2023:2.US.2322.23.1
sp. zn. II. ÚS 2322/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Palmiry Lachnittové, právně zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023 č. j. 28 Cdo 1311/2023-1061 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022 č. j. 23 Co 302, 303/2020-996, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Ing. Ivana Wallenfelse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Příbrami jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 12. 2019 č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením ze dne 2. 4. 2020 č. j. 15 C 14/2016-745, uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 730 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 730 000 Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 2 697 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 427 700 Kč od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 697 700 Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.). Vedlejšímu účastníkovi soud uložil povinnost nahradit stěžovatelce k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 547 905,70 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 29 620,87 Kč (výrok IV.) Stěžovatelce uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 10 532,13 Kč (výrok V.).
3. Soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník a stěžovatelka v době, kdy společně žili v družském poměru, koupili komplex nemovitých věcí, jejichž výlučným vlastníkem se stala stěžovatelka a jež následně rekonstruovali. Vedlejší účastník se podanou žalobou domáhal vrácení peněžních prostředků jím vynaložených na pořízení a rekonstrukci předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně provedeným dokazováním postavil najisto, že vedlejší účastník poskytl stěžovatelce částku 430 000 Kč na úhradu kupní ceny části předmětných nemovitostí a ze svých finančních prostředků zaplatil opravu střechy; u dalších investic spojených s předmětnými nemovitostmi však neprokázal, že byly hrazeny z jeho výlučných prostředků. Dne 29. 12. 2015 došlo k ukončení společného soužití a užívání předmětných nemovitostí účastníky řízení, pročež tímto okamžikem přestal existovat právní důvod, pro který se vedlejší účastník finančně podílel na koupi předmětných nemovitostí a na opravě střechy. Soud proto uzavřel, že se stěžovatelka na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále "o. z."), o částku 730 000 Kč; ve zbývajícím rozsahu žalobní návrh zamítl.
4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 11. 2022 a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v části, o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 697 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.). Stěžovatelce dále uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 581 048 Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 251 602 Kč (výrok IV.) a povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 20 077 Kč na účet Okresního soudu v Příbrami (výrok III.) a na účet Krajského soudu v Praze ve výši 1 131 Kč (výrok V.).
5. Odvolací soud po zrušení jeho předchozího rozhodnutí (rozsudku ze dne 30. 3. 2021 č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021 č. j. 28 Cdo 1792/2021-923, vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že v intencích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl (v posuzované věci ukončením družského poměru a společného soužití účastníků řízení), vzniká majetkový prospěch investicí vynaloženou z výlučného vlastnictví jednoho z účastníků do majetku ve výlučném vlastnictví druhého z účastníků i v případě zhodnocení nemovitosti, přičemž výše obohacení odpovídá zjištěnému rozdílu mezi obvyklou cenou věci před vynaložením investovaných prostředků bezdůvodně ochuzeným a obvyklou cenou po provedené investici a že tudíž nemohlo být posouzeno jako správné takové vypořádání mezi bezdůvodně obohaceným a ochuzeným založené na úvaze o rovnodílném podílu účastníků na provedených investicích a zhodnocení věci (konstruované na konkludentním jednání demonstrujícím úmysl účastníků řízení společně žít a nemovitosti využívat k bydlení a v případě vedlejšího účastníka i k podnikání), doplnil dokazování listinami (faktury, výdajové a příjmové doklady v rozsahu vložených investic vedlejším účastníkem v letech 2006 až 2015, výpisy z účtů) a dospěl k závěru - na rozdíl od soudu prvního stupně - o důvodnosti žaloby i co do zbylé částky 2 697 700 Kč. Právní posouzení věci v režimu občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (s přihlédnutím k přechodnému ustanovení §3028 odst. 3 o. z.), založil na závěru o skutkovém stavu, dle něhož z listinných důkazů ve spojení s výpověďmi svědků, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je prokázáno, že vedlejší účastník vložil do rekonstrukce nemovitosti stěžovatelky finanční prostředky ve výši minimálně 4 000 000 Kč, které měl v průběhu let k dispozici. Procesní obranu stěžovatelky, jež zpochybňovala užití finančních prostředků k rekonstrukci a tvrdila, že jimi vedlejší účastník mohl hradit exekučně vymáhané pohledávky, označil za spekulativní a účelovou, nesenou pouze obecně formulovanými námitkami. V situaci, kdy znaleckým posudkem bylo zhodnocení nemovitosti stěžovatelky určeno částkou přesahující 8 000 000 Kč, měl odvolací soud za nepochybné, že vedlejší účastník se na něm podílel částkou vyšší, než činí jím vynaložené investice.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které měla za přípustné pro vyřešení otázky procesního práva, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Namítala, že dovoláním dotčeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka spatřovala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu ve velmi obecně formulovaném závěru o zjištěném skutkovém stavu založeném pouze na výčtu listinných důkazů, které odvolací soud provedl, bez jejich náležitého zhodnocení a bez vyjádření k jejím námitkám, jak je v dosavadním průběhu řízení před soudem prvního stupně i v řízení odvolacím uplatnila. Dle mínění stěžovatelky odvolací soud nijak neobjasnil, z jakých důkazů vzal za prokázané, že vedlejší účastník vložil do nemovitostí investice ve výši 4 miliónů Kč, a z jakých důvodů označil za spekulativní či účelové její námitky, jež v průběhu celého dosavadního řízení konzistentně tvrdila, že vedlejší účastník byl zatížen řadou exekucí a prostředky, o nichž tvrdil, že je použil na rekonstrukci nemovitosti, mohl použít na úhradu exekučně vymáhaných pohledávek.
7. Nejvyšší soud dovolání posoudil jako nepřípustné a usnesením je odmítl. V odůvodnění usnesení Nejvyšší soud odkázal na závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že "měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.
8. Dovolací soud vzal v úvahu, že odvolacím soudem prezentované závěry jsou formulovány poněkud stručněji, nicméně podle jeho názoru použitou formulaci o jednoznačném zjištění právně významných skutečností lze dát do souvislosti s tím, že stěžovatelka a její právní zástupce byli provedení důkazů u jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2022 přítomni, k jednotlivých důkazům se podle svého uvážení a výběru vyjádřili a zpochybnili věrohodnost pouze čtyř faktur, které ovšem měly prokazovat investice do střechy domu, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto, a dále fakturu na nákup dlažby, která nebyla při rekonstrukci náhradou za dlažbu jinou použita. K důkazům, jimiž vedlejší účastník prokazoval výši finančních prostředků, jimiž v průběhu rozhodné doby disponoval, stěžovatelka prostřednictvím svého zástupce u inkriminovaného jednání nevznesla žádné připomínky. Skutková zjištění učiněná již před soudem prvního stupně o pracovním zapojení jednotlivých svědků, kteří se jako řemeslníci na rekonstrukci podíleli, o tom, kdo jim práci zadával a následně je vyplácel, nebyla ani v řízení před soudem prvního stupně a ani v odvolacím řízení zpochybněna, a proto je mohl odvolací soud učinit součástí i vlastního závěru o skutkovém stavu. Námitky zpochybňující výši investic do rekonstrukce nemovitosti vedlejším účastníkem, jež stěžovatelka uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, odvolací soud vypořádal způsobem korespondujícím určitosti a konkrétnosti těchto námitek nesených z pohledu stěžovatelky hypotetickým předpokladem, že finanční prostředky mohl vedlejší účastník použít na umoření exekučně vymáhaných pohledávek v situaci, kdy jich byl větší počet.
9. K další námitce stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že v projednávané věci nemůže jít o překvapivé rozhodnutí, neboť odvolací soud pouze doplnil dokazování listinami předloženými vedlejším účastníkem již v řízení před soudem prvního stupně a zabýval se věcí z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně; v případě vedlejšího účastníka pak tvrzenými investicemi, jež požadoval po stěžovatelce nahradit. Skutečnost, že pro právní posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení je v intencích skutkové podstaty "plnění z právního důvodu, který později odpadl" významné posouzení, o kolik v důsledku investic jednoho z účastníků byla zhodnocena věc ve výlučném vlastnictví druhého z nich, byla účastníkům řízení rovněž známa již za řízení před soudem prvního stupně, přičemž validitu takového posouzení potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 10. 2021 č. j. 28 Cdo 1792/2021-923. Dovolací soud tudíž v postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí neshledal nic, co by zakládalo jejich nepředvídatelnost.
10. Stěžovatelka vytýká rozhodnutí odvolacího soudu jeho celkovou nepřezkoumatelnost pro absenci řádného odůvodnění, která je v rozporu s požadavky vyplývajícími z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a též s požadavky Ústavního soudu kladené na srozumitelnost soudních rozhodnutí. V případě stěžovatelky jde o značně skutkově komplikovaný spor. Důkazní řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno velice důkladně - bylo provedeno řádově několik stovek listinných důkazů, přes deset svědeckých výpovědí, znalecký posudek a jeho 4 dodatky, odborné vyjádření znaleckého ústavu, atd. Soud prvního stupně na základě toho přijal rozhodnutí, kde se v rozsahu 20 stran odůvodnění poměrně velice důkladně vypořádal se všemi ve věci provedenými důkazy. Včetně toho, proč řadu tvrzení vedlejšího účastníka v kontextu provedeného dokazování nepovažoval za prokázané a za fakticky nevěrohodné. Jako určující bylo hodnoceno, že vedlejší účastník neprokázal, že by tvrzené rekonstrukce byly hrazeny z jeho výlučných prostředků, a poukázal na to, že listinné doklady - faktury a daňové doklady za materiál, nemohou samy o sobě sloužit k prokázání investic tvrzených vedlejším účastníkem, zvlášť za situace, kdy většina dokladů byla označena firmou vedlejšího účastníka podnikajícího v truhlářské výrobě a materiál tak mohl sloužit pro jeho podnikání.
11. Naproti tomu se odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu po skutkové stránce věnuje toliko a pouze bod 7, který obsahuje pouze výčet zopakovaných důkazních prostředků. Dále se po věcné stránce věnuje hodnocení provedeného dokazování již toliko pouze odstavec 11, kde se celé dokazování provedené v řízení vedeném od roku 2016 shrnuje do necelých 17 řádků textu. Závěry zde obsažené jsou natolik obecné, že z nich nelze žádným způsobem vyčíst, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, jak který ten konkrétní důkaz ve vztahu k předmětu řízení vyhodnotil, ani jak hodnotil námitky a procesní obranu žalované stěžovatelky.
12. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy), a že součástí práva na spravedlivý proces je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08, bod 29, nález sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 13, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1891/13, bod 22-24). Podle Ústavního soudu však v nyní posuzované věci nic nenasvědčuje tomu, že by napadená rozhodnutí těmto požadavkům nedostála.
15. V prvé řadě je nutno uvést, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994 č. 16034/90, bod 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18390/91, bod 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994 č. 18064/91, bod 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998 č. 20124/92, bod 42). Soud není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247)].
16. Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Krajský soud v Praze rozhodoval ve věci již podruhé, když první jeho rozsudek zrušil Nejvyšší soud s tím, že z výkladu vážícímu se k aplikaci přechodného ustanovení §3028 odst. 3 o. z. vyplývá, že soudy obou stupňů použily na posouzení důvodnosti nároku vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnutí plnění z právního důvodu, který později odpadl (odvolací soud explicitním příklonem k právnímu posouzení věci přijatým prvostupňovým soudem), nesprávný právní předpis, jestliže v poměrech projednávané věci nevycházely ze skutkového zjištění, že právní důvod, v jehož důsledku měl vedlejší účastník poskytnout tvrzené investice do nemovitosti ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, tedy navázání družského poměru a společného soužití obou účastníků, vznikl již za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013).
17. Nejvyšší soud v této souvislosti ve svém prvním rozhodnutí vytkl odvolacímu soudu, že zhodnocení předmětných nemovitostí ve výlučném vlastnictví stěžovatelky přičiněním vedlejšího účastníka (jím investovanými prostředky) založil na konstrukci rovnodílného podílu obou na takovém zhodnocení. Vycházel přitom z úmyslu účastníků řízení společně žít a nemovitosti využívat k bydlení a v případě vedlejšího účastníka i k podnikání. Tento úmysl mělo prokazovat jejich následné konkludentní jednání, kdy prováděli poměrně rozsáhlé rekonstrukce, na nichž se prací i finančními prostředky oba podíleli. Shodný podíl účastníků na provedených investicích odvolací soud pak dovodil i ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohody účastníků: "jak který z nich bude do nemovitosti investovat a jak a kdy budou práce prováděny, kdo je bude řídit a případně se i vlastní prací podílet na jejich realizaci." Podle Nejvyššího soudu ani z dohody, byť konkludentně uzavřené, o společném soužití a ani z absence (neprokázání existence) dohody o určitém rozsahu finanční participace účastníků na prováděných rekonstrukcích nelze ničeho usoudit na objem skutečně investovaných prostředků každým z účastníků družského poměru, jenž je jediným relevantním kritériem pro zjištění, jak velký podíl na zhodnocení cizí věci měl investující bezdůvodně ochuzený. Způsob vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou přijatý odvolacím soudem, jenž je promítnut do měnící části věcného výroku II. dovoláním napadeného rozsudku, je tudíž v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
18. Ústavní soud má za to, že odvolací soud v intencích pokynů Nejvyššího soudu postupoval. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že důkazy, jež považoval za podstatné pro svá skutková zjištění, doplnil či zopakoval. Jakkoli je jeho odůvodnění stručné, vyplývají z něj právní závěry, ke kterým na základě doplněného dokazování dospěl. Ústavní soud jeho závěry nepovažuje za výsledek svévole a provedenou interpretaci a aplikaci podústavních norem neshledal ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti či v jiném než zákonem stanoveném a obecně akceptovaném významu, což by teprve v daném případě mohlo založit důvod pro jeho kasační zásah.
19. Ústavní soud v tomto kontextu zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů, provedenými obecnými soudy, došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Je tomu tak pouze za situace, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními přitom - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - v nyní posuzované věci nenastal.
20. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu rovněž k zásahu do práv stěžovatelky nedošlo, neboť zcela v souladu s občanským soudním řádem posoudil přípustnost jejího dovolání, přičemž z hlediska §237 o. s. ř. jeho přípustnost neshledal. Svůj závěr řádně odůvodnil s odkazem na ustálenou judikaturu tohoto soudu.
21. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Spolu s ústavní stížností Ústavní soud odmítl i její návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť k tomuto kroku neshledal relevantní důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu