ECLI:CZ:US:2023:2.US.2376.23.1
sp. zn. II. ÚS 2376/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1) Františka Lence a stěžovatelek 2) Libuše Stockingerové a 3) Marie Tomanové, všech zastoupených JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou, sídlem Krameriova 139, Klatovy, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 1. 3. 2021 č. j. 4 C 20/2019-314, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2023 č. j. 18 Co 84/2022-457 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023 č. j. 22 Cdo 1762/2023-476, za účasti Okresního soudu v Klatovech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily celou řadu jejich ústavně zaručených práv, mj. též vlastnické právo zaručené v čl. 11 Listina základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a zejména z připojených soudních rozhodnutí, manželka stěžovatele č. 1 byla spolumajitelkou dvou menších pozemků v okolí jejich rodinného domu. Druhým spolumajitelem pozemků byl vlastník (dále jen jako "soused") sousedního domu. Přes předmětné pozemky byla zajištěna cesta k domu souseda. Jelikož mezi oběma spoluvlastníky panovaly dlouhodobé neshody, podal soused vůči manželce stěžovatele žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Této žalobě nejprve v roce 2019 Okresní soud v Klatovech napadeným rozsudkem vyhověl jen částečně. Po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem již nalézací soud ústavní stížností nenapadeným rozsudkem oba pozemky přikázal do výlučného vlastnictví souseda. Odůvodnil to tím, že zatímco pro souseda zaručují tyto pozemky jediný přístup k jeho domu, manželka stěžovatele žádný objektivně nezbytný zájem o pozemky neprokázala. V průběhu odvolacího řízení manželka stěžovatele zemřela a v řízení bylo pokračováno se stěžovatelem (manželem) jako jejím zákonným dědicem. Krajský soud v Plzni rozhodnutí nalézacího soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud pro vady odmítl, neboť postrádalo jakékoliv vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolací soud jej považoval za pouhou polemiku se skutkovými zjištěními předchozích stupňů soudní soustavy.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelé s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V argumentačně poněkud neuspořádaném textu vyslovují celou řadu námitek proti postupu nalézacího a odvolacího soudu. Vymezují se především vůči průběhu dokazování (např. že domněnky byly vydávány za fakta, nepřipuštění důležitých důkazů), upozorňují na jednostranný přístup soudů ve prospěch souseda (žalobce) atd. Věcně stěžovatelé vyjadřují přesvědčení, že zatímco soused ve skutečnosti má možnost se ke svému domu dostat jinudy, vlastnictví sporných pozemků sousedem naopak omezuje využívání jejich domu (přístup k vodě) a potenciálně ohrožuje i stavbu domu samotného. Ve vztahu k odmítnutí dovolání pro vady stěžovatelé nesouhlasí s hodnocením dovolacího soudu a trvají na tom, že dovolání bylo podáno v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu.
5. Ústavní stížnost byla podána jménem tří stěžovatelů. Stěžovatelky v záhlaví označené č. 2 a č. 3 jsou podle stěžovatele č. 1 jeho dcerami, na které (údajně - tato skutečnost není v ústavní stížnosti nijak doložena) převedl svůj majetek. Proto mají podle textu ústavní stížnosti rovněž právo podat ústavní stížnost. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. V řízení před obecnými soudy vystupoval pouze stěžovatel č. 1. Případný převod jeho majetku na předmět původního sporu nemá žádný dopad, neboť předmětné pozemky již byly pravomocně přikázány do vlastnictví souseda. Navíc je postoj stěžovatelů nekonzistentní: nemohou na jednu stranu tvrdit, že stěžovatel č. 1 převedl nějaké právo na své dcery, díky čemuž mohou podat ústavní stížnost, ale zároveň si sám právo podat ústavní stížnost zachovat. Ústavní soud proto považuje stěžovatelky č. 2 a č. 3 za osoby neoprávněné k podání ústavní stížnosti toto právo přísluší pouze stěžovateli č. 1 [srov. také §71 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Na věcné posouzení ústavní stížnosti, respektive jeho výsledek, toto omezení nijak nedopadá. Stěžovatel č. 1 je osobou řádně zastoupenou. Ve vztahu k rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu je ústavní stížnost přípustná a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. K přezkumu petitem ústavní stížnosti napadeného původního rozsudku nalézacího soudu ovšem Ústavní soud příslušný není, neboť jej zrušil již dříve odvolací soud (srov. shora) a není tudíž ani teoreticky možné danou část rozsudku zrušit podruhé. V této části proto byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předně uvádí, že v ústavní stížnosti měla být věnována pozornost hlavně usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro nedostatečné vymezení předpokladů jeho přípustnosti. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, předmětem přezkumu Ústavního soudu být nemůže, protože ji meritorně nepřezkoumával ani Nejvyšší soud. Stěžovatel mu k tomu totiž nenaplněním zákonných předpokladů dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. II. ÚS 1203/23).
8. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
9. Jak již bylo shora rekapitulováno, stěžovatel se k protiústavnosti usnesení Nejvyššího soudu vyjadřuje pouze velmi stručně tak, že s hodnocením dovolacího soudu nesouhlasí. Podivuje se, že Nejvyšší soud nedokázal zasáhnout proti nepochopitelnému a neomluvitelnému postupu odvolacího soudu a brát jej za "směrodatné, správné a spravedlivé". Ačkoliv lze tyto námitky stěžovatelů pochopit v lidské rovině, zjevně v ničem nerozporují závěry dovolacího soudu o vadnosti podaného dovolání, neboť ani v ústavní stížnosti stěžovatel (jeho právní zástupce) neuvádí, v čem konkrétně spatřuje (spatřoval) naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem tak nelze považovat za formalistické a právo stěžovatele na soudní ochranu ze strany dovolacího soudu porušeno nebylo. Danou část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
10. Pokud pak jde o napadený rozsudek odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti němu jako nepřípustnou.
11. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí efektivní vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Jak již bylo vysvětleno, pokud stěžovatel podal dovolání trpící vadami, nejednalo se o řádně uplatněný opravný prostředek, jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje zejména na shora citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16, podle něhož neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, byla odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu