ECLI:CZ:US:2023:2.US.2448.23.1
sp. zn. II. ÚS 2448/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Mgr. Lumíra Zezulky a 2) obchodní společnosti Českomoravská stavební společnost s. r. o., sídlem Novobranská 526/14, Brno, oba právně zastoupeni JUDr. Pavlem Kormanem, advokátem sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2023, č. j. 29 NSČR 55/2021-A-75, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4.2021 č. j. 2 VSPH 324/2021-A-50, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2021 č. j. KSPH 81 INS 2237/2021-A-25, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 11 odst. 1 Listiny, v čl. 1 odst. 1 Ústavy a v čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že insolvenčním návrhem doručeným Krajskému soudu v Praze (dále jen "insolvenční soud") se stěžovatel Zezulka jako věřitel (a první insolvenční navrhovatel) domáhal zjištění úpadku dlužníka Ing. Pavola Krúpy. Nyní napadeným usnesením však insolvenční soud zastavil insolvenční řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení (dále jen "insolvenčním řízení").
3. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že dlužník je slovenským státním občanem, v České republice nemá ke dni zahájení insolvenčního řízení žádný druh pobytu, zdržuje se na Slovensku a insolvenční navrhovatelé mají bydliště v České republice. Proto dospěl insolvenční soud k závěru, že jde o řízení s evropským mezinárodním prvkem a musel se tedy zabývat i tím, kde jsou umístěny hlavní zájmy dlužníka. Na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že hlavní zájmy dlužníka nejsou soustředěny v České republice, ale na Slovensku, kde žije, je zde zaměstnán, a je to zároveň i místo, ze kterého spravuje své zájmy, když tyto okolnosti jsou dlouhodobě zjistitelné i ze strany třetích osob; zároveň má dlužník na Slovensku trvalý pobyt a mají zde pobyt i jeho rodinní příslušníci. Již několik let před zahájením insolvenčního řízení proto věřitelé mohli důvodně předpokládat, že se dlužník zdržuje právě na území Slovenska a z tohoto místa také spravuje své zájmy.
4. K odvolání stěžovatele a některých dalších insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí insolvenčního soudu potvrdil, když odkázal na pro věc relevantní ustanovení insolvenčního nařízení, jakož i na související judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Na základě toho se pak zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry insolvenčního soudu.
5. Následné dovolání rovněž nyní napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. Ve vztahu ke stěžovatelce Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno někým, kdo k tomu není oprávněn. Stěžovatelka se totiž nestala insolvenčním navrhovatelem [nepřistoupila do insolvenčního řízení podle §107 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon")] a nemůže tak disponovat insolvenčním návrhem. Proto nemá k dispozici ani opravné prostředky směřující proti usnesení, jímž insolvenční soud nevyhověl insolvenčnímu návrhu navrhovatelů (tedy včetně stěžovatele). Dovolání ve vztahu k ostatním navrhovatelům Nejvyšší soud odmítl s tím, že zde není zjistitelná žádná právní otázka, pro kterou by bylo možno dovolání posoudit jako přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu je souladné s ustálenou judikaturou jak soudu dovolacího, tak Soudního dvora Evropské unie. Vrchní soud nepochybil ani v posouzení otázky mezinárodní příslušnosti jako podmínky řízení, když správně vyhodnotil místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Přípustnost dovolání pak podle Nejvyššího soudu nemohlo založit ani údajné pochybení insolvenčního soudu, když tento neposkytl věřitelům dostatečný prostor, aby se vyjádřili k dlužníkem namítanému nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, byť právo vyjádřit se k této otázce podle dovolatelů výslovně připouští i samotný bod 32 odůvodnění insolvenčního nařízení, v jehož kontextu je pak podle dovolatelů nutno vykládat čl. 3 odst. 1 insolvenčního nařízení. Uvedenými námitkami totiž dovolatelé ve svém důsledku formulovali tzv. zmatečnostní vady a nemohli tak založit způsobilý dovolací důvod spočívající v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení. Rovněž podle Nejvyššího soudu oba soudy nižších stupňů správně posoudily otázku hlavních zájmů dlužníka, a to nejen vzhledem k osobním a jiným poměrům dlužníka, ale také k tomu, že i třetí osoby mohly dlužníkem dlouhodobě označované místo jeho hlavních zájmů vskutku vnímat jako místo, ze kterého obvykle své zájmy spravuje.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že bude-li insolvenční řízení proti dlužníku vedeno výlučně na Slovensku, pak s ohledem na tamější právní úpravu nejsou v rámci oddlužení uspokojovány směnečné nároky. Stěžovatelé dále uvádějí, že jim v insolvenčním řízení nebyl poskytnut prostor vyjádřit se k důkazům a tvrzením dlužníka, tedy k tomu, že místo jeho hlavních zájmů není soustředěno v České republice, ale právě na Slovensku. Tím soudy porušily nejen §85 odst. 1 insolvenčního zákona, ale zejména již odkazovaný bod 32 odůvodnění insolvenčního nařízení ve spojení s čl. 3 odst. 1 insolvenčního nařízení, když toto nařízení má před národními právními předpisy aplikační přednost a ukládá soudům povinnost k otázce místa hlavních zájmů dlužníka konat ústní jednání. Pokud si pak obecné soudy nebyly výkladem těchto ustanovení insolvenčního nařízení zcela jisté, měly povinnost obrátit se s jejich výkladem pomocí předběžné otázky na Soudní dvůr Evropské unie. Zásadní pochybení pak stěžovatelé spatřují zejména v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se uvedeným pochybením soudů nižších stupňů odmítl zabývat s tím, že jde ve skutečnosti o zmatečnostní vadu, která dovolacímu přezkumu nepodléhá. Stěžovatelé však žalobu pro zmatečnost nemohli v daném případě použít už proto, že v rámci daného řízení nebylo rozhodováno o věci samé. Dále se stěžovatelé domnívají, že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, bylo porušeno též jejich právo na zákonného soudce, a to nejen proto, že insolvenční řízení bude vedeno před slovenským a nikoliv českým soudem, ale také proto, že obecné soudy nepoložily Soudnímu dvoru Evropské unie příslušnou předběžnou otázku k výkladu práva Evropské unie, kterým se celá věc řídí.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud především konstatuje, že napadá-li stěžovatelka ústavní stížností i rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu, pak ve vztahu k nim je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka - jak plyne z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu - nevyčerpala efektivně všechny prostředky a postupy, které zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytuje [srov. k tomu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
9. Napadá-li stěžovatelka nyní usnesení Nejvyššího soudu, pak argumentaci Nejvyššího soudu ve vztahu k jejímu postavení v rámci dovolacího řízení považuje Ústavní soud za věcně správnou, logickou a tedy i ústavněprávně plně přijatelnou. Stěžovatelka se ostatně v ústavní stížnosti proti této části výkladu Nejvyššího soudu ani důsledněji nevymezuje. V tomto rozsahu je proto ústavní stížnost stěžovatelky zjevně neopodstatněná.
10. K obsahu ústavní stížnosti ve vztahu k osobě stěžovatele Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. K tomuto závěru Ústavní soud - vzhledem ke stížnostní argumentaci - konstatuje, že obecné soudy se v napadených rozhodnutích dostatečně pečlivě a přesvědčivě zabývaly otázkou, v jaké zemi se nachází místo, v němž jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Tuto otázku přitom vyložily právě v souladu s relevantními ustanoveními insolvenčního nařízení, jakož i se související judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Přitom i podle Ústavního soudu nutno s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 2. května 2006 ve věci Eurofood IFSC Ltd. sp. zn. C-341/04 vycházet z principu vzájemné důvěry mezi jednotlivými národními soudy s tím, že jsou to právě národní soudy, kdo ověří svou příslušnost s ohledem na hlavní zájmy dlužníka. Této povinnosti přitom obecné soudy v daném případě - jak již bylo uvedeno - plně dostály.
13. Zejména vrchní soud se přitom v odst. 80 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zabývá námitkou, zdali byl insolvenčním navrhovatelům poskytnut dostatečný prostor k vyjádření ohledně otázky příslušnosti soudu. K tam uvedeným závěrům vrchního soudu, na něž Ústavní soud pro stručnost toliko odkazuje, pak ještě doplňuje, že neobstojí ani odkaz stěžovatelů (zejména) na bod 32 odůvodnění insolvenčního nařízení, podle něhož má soud, pokud mu to předpisy (národního) insolvenčního práva umožňují, poskytnout dlužníkovým věřitelům prostor vyjádřit se rovněž k otázce příslušnosti soudu; má tak učinit ovšem v situaci, kdy jsou o příslušnosti soudu v konkrétním řízení pochybnosti. V nyní posuzovaném případě ovšem obecné soudy tyto pochybnosti zjevně neměly, když ostatně insolvenční navrhovatelé všechny své námitky vztahující se k dlužníkem tvrzenému nedostatku příslušnosti soudů mohli vyjádřit a také je vyjádřili právě v rámci odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu.
14. V daném případě a s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci pak Ústavní soud akceptuje, pokud obecné soudy tyto pochybnosti ve smyslu bodu 32 odůvodnění insolvenčního nařízení neměly, když - jak naznačeno již výše - důsledně vycházely nejen z relevantní právní úpravy, ale také z judikatury Soudního dvora Evropské unie, přičemž velmi podrobně aplikovaly a vysvětlily v ní vymezená kritéria právě na skutkové okolnosti ohledně místa dlužníkových hlavních zájmů v dané věci. Za dané situace tedy byl výklad pro věc relevantních ustanovení insolvenčního nařízení natolik jasný, že mohly aplikovat výjimku acte clair z povinnosti položit předběžnou otázku, dovozenou rovněž v judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Proto také nemůže obstát ani stížnostní námitka, že v dané věci bylo porušeno právo na zákonného soudce.
15. Toliko pro úplnost Ústavní soud dodává, že ústavněprávní relevanci nemá ani stížnostní tvrzení spočívající v tom, že Nejvyšší soud pochybil, neshledal-li dovolání přípustným právě s ohledem na tvrzení, že stěžovatelům nebyl dán insolvenčním soudem prostor k tomu, aby se k otázce místa hlavních zájmů dlužníka během řízení před soudem vyjádřili. Předmětnou část odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je totiž nutno interpretovat tak, že samotná zmatečnostní vada v souladu s právní úpravou obsaženou v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, přípustnost dovolání založit nemůže; k takové vadě Nejvyšší soud přihlíží právě až za situace, kdy by dovolání bylo přípustné s ohledem na nutnost řešení v dovolání vymezené právní otázky hmotného nebo procesního práva. Takový předpoklad však v daném případě naplněn nebyl. Z toho plyne, že i rozhodnutí Nejvyššího soudu z tohoto úhlu pohledu v rámci ústavněprávního přezkumu obstojí.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelů, a proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu