ECLI:CZ:US:2023:2.US.2473.23.1
sp. zn. II. ÚS 2473/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Lenkou Dörrovou, advokátkou, sídlem Domažlická 145/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2023 č. j. 3 Tdo 315/2023-379, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2022 č. j. 5 To 314/2022-326, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. října 2022 č. j. 12 T 136/2022-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku, zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel podle městského soudu dopustil tak, že ve dvou případech řídil po dálnici motorové vozidlo, ačkoliv nikdy nebyl držitelem řidičského oprávnění a měl zároveň uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, a když byl v druhém případě zastavován policejní hlídkou, předstíral zastavení, avšak po chvíli začal rychlostí až 200 km/h ujíždět, čímž ohrozil ostatní účastníky silničního provozu. Nebezpečnou jízdou pokračoval přes Brno rychlostí až 120 km/h, přičemž např. projížděl křižovatky na červený signál nebo přejížděl do protisměru. Při jednom z rozjíždění narazil do stojícího vozidla, načež se mu policie svým vozidlem snažila znemožnit odjezd, avšak stěžovatel se nárazem do policejního vozidla snažil vytvořit možnost ujetí. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě videozáznamů stěžovatelových jízd a listinných důkazů. Naplnění znaků skutkových podstat uvedených trestných činů je dáno tím, že stěžovatel svou jízdou vytvářel nebezpečné situace pro další účastníky relativně silného silničního provozu. Vzhledem k rozsahu dané trestné činnosti není na místě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Krajský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu městského. Ke vzniku závažného následku nedošlo jen díky náhodě a jednání ostatních účastníků silničního provozu. Narazil-li stěžovatel v závěru své jízdy z rozjezdu do policejního vozidla, musel si být přinejmenším vědom možnosti způsobení újmu na zdraví jeho posádce.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle Nejvyššího soudu nejsou závěry soudů nižších stupňů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Závěr o vině soudy opřely o dostatečný důkazní materiál. Naopak stěžovatelova skutková tvrzení jsou v rozporu s kamerovými záznamy. Stěžovatelovo jednání soudy rovněž řádně kvalifikovaly. Riskantní jízdou, hrubě porušující dopravní předpisy, naplní podle judikatury Nejvyššího soudu pachatel zpravidla znaky skutkové podstaty obecného ohrožení. K závažnému následku v dané věci nedošlo jen shodou okolností.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení soudy dostatečně neprokázaly a neodůvodnily. V napadených rozhodnutích není dostatečně konkretizován okruh ohrožených osob. Zároveň soudy nezjistily rychlost, jakou stěžovatel jel, což nutně ovlivní závěr o ohrožení ostatních účastníků dopravního provozu. Svědčící policista uvedl, že stěžovatel další účastníky provozu neohrozil, nýbrž některé pouze omezil. Z provedených důkazů nevyplývá, že by škodlivému následku zabránilo jednání jiných osob (např. ostatních řidičů). Zároveň se stěžovatel ohrazuje proti tvrzení soudů, že svou obhajobou bagatelizuje vlastní jednání. Soudy se rovněž vůbec nezabývaly úmyslem stěžovatele.
6. Dále podle stěžovatele absentuje naplnění znaků trestného činu násilí proti úřední osobě. Nebylo nikterak prokázáno, že by stěžovatel úmyslně "najížděl" do policistů. Náraz (nadto v malé rychlosti) do jiného vozidla nelze brát jako násilí proti osobě (resp. útok na lidské tělo). Stěžovatelovo odsouzení je v obou případech v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
10. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Veškeré stěžovatelem uplatněné námitky se týkají buď oblasti hodnocení důkazů, anebo interpretace podústavního práva. Přitom stěžovatel nereflektuje nadstandardně výjimečný rozsah argumentace obecných soudů, kterou se se všemi uplatněnými námitkami vypořádaly. Ústavní soud proto může na jejich obsáhlé závěry odkázat a nemá, co by k nim dodal. Skutkové závěry soudů nejsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Soudy se dostatečně věnovaly zejména otázkám ohrožení ostatních účastníků řízení a zcela souladu se zákonem a ustálenou praxí dospěly k závěru, že u tzv. ohrožovacího deliktu nelze vyloučit trestní odpovědnosti proto, že se (shodou okolností) nikomu "nic nestalo". Stejně tak se soudy zabývaly ohrožením policisty sedícího v autě, do nějž stěžovatel úmyslně narazil. Ani v tomto směru nelze jejich závěrům nic vytknout, neboť v souladu se zákonem a ustálenou soudní praxí soudy dospěly k závěru, že snaha nárazem fyzicky ovlivnit jinou osobu při užívání vozidla je násilím a automobil je v takové situaci zbraní, která útok činí důraznějším. Rovněž tak soudům nelze vytknout, že by se nezabývaly aplikací zásady subsidiarity trestní represe (srov. např. bod 13 rozsudku městského soudu).
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu