ECLI:CZ:US:2023:2.US.2500.23.1
sp. zn. II. ÚS 2500/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., zastoupené Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem sídlem Na Roudné 443/18, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 3. září 2021 č. j. 7 C 149/2021-81, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. srpna 2022 č. j. 64 Co 7/2022-212 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 33 Cdo 597/2023-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Klatovech (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala nahrazení prohlášení vůle žalovaných s uzavřením kupní smlouvy o prodeji nemovitostí specifikovaných v rozhodnutí.
3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že stěžovatelka byla uznána vinnou (v době rozhodování soudu prvního stupně nepravomocným rozsudkem) z přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měla dopustit vůči žalovaným tím, že je psychickým nátlakem nutila k tomu, aby jí - za pro ně nevýhodných podmínek - prodali předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že se stěžovatelka dlouhodobě vyvíjeným psychickým nátlakem snaží žalované donutit k tomu, aby jí prodali předmětné nemovitosti. Stěžovatelka od roku 2016 podává účelové žaloby, jejichž projednávání opakovanými obstrukcemi zdržuje a protahuje. V jejich důsledku jsou v katastru nemovitostí vyznačovány poznámky spornosti, které mají odradit jiné potenciální zájemce o koupi těchto nemovitostí. Soud prvního stupně uzavřel, že stěžovatelce nelze poskytnout právní ochranu, pakliže šikanózním způsobem nutí žalované, aby jí prodali sporné nemovitosti.
4. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V průběhu odvolacího řízení ustanovil stěžovatelce opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., protože opakovaně žádala ze zdravotních důvodů o odročení jednání a doručila odvolacímu soudu žádost o odročení se zprávou ošetřující lékařky o stěžovatelkou očekávaném operačním zákroku. Odvolací soud ji proto vyzval, aby zprostila poskytovatele zdravotnických služeb povinnosti mlčenlivosti za účelem vyžádání informace o jejím zdravotním stavu z pohledu toho, zda jí brání (nikoli pro přechodnou dobu) účasti na jednání před soudem. Odvolací soud také upozornil stěžovatelku na možnost nechat se v řízení zastoupit zástupcem, kterého si zvolí, s tím, že v opačném případě jí ustanoví opatrovníka. Stěžovatelka na toto upozornění nereagovala, a proto jí odvolací soud opatrovníka ustanovil s přihlédnutím k obdobnému chování v řízení vedené pod sp. zn. 7 C 249/2016. Ve shodě se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka občanskoprávní řízení zneužívá ve snaze poškodit žalované, případně je vystavit takovému tlaku, aby jí prodali své nemovitosti. Podle odvolacího soudu žaloba sledující takový cíl je zneužitím práva nepožívající právní ochrany, neboť sleduje jeho zneužití a stěžovatelka vytváří protiprávní stav, kdy již samotným vedením řízení je žalovaným způsobována újma, přinejmenším ve výkonu jejich vlastnického práva k nemovitostem.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl, neboť shledal, že není přípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím jí byla odňata možnost jednat před soudem. K tomu mělo dojít tím, že soud prvního stupně nevyhověl její žádosti o odročení prvního ústního jednání ze zdravotních důvodů (rekonvalescence po úrazu hlavy), které stěžovatelka relevantním způsobem doložila. Soud prvního stupně si však předložené lékařské zprávy sám vyložil tak, že deklarovaný zdravotní stav stěžovatelky umožňuje její osobní účast u jednání. Na tomto jednání soud přitom meritorně rozhodl, aniž provedl jediný důkaz navržený stěžovatelkou, a v důsledku výše uvedeného postupu soudu jí nebylo umožněno prokázat žalobní tvrzení.
7. Zásadní pochybení pak stěžovatelka spatřuje zejména v procesním postupu odvolacího soudu. Nesouhlasí s tím, že jí odvolací soud ustanovil opatrovníka, přestože nebyla objektivně prokázána existence zdravotních důvodů nikoliv jen přechodného charakteru, které by stěžovatelce dlouhodobě znemožňovaly účast na řízení. Stěžovatelka dále namítá, že nebyla řádně vyrozuměna o termínu ústního jednání nařízeného na 9. 8. 2022, neboť o jeho konání byl vyrozuměn pouze ustanovený opatrovník. Nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu, že toto pochybení bylo zhojeno tím, že o termínu jednání odvolací soud vyrozuměl stěžovatelku elektronicky zaslanou zprávou na její email, z nějž zasílala odvolacímu soudu většinu svých podání.
8. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se jejími dovolacími námitkami ani okrajově nezabýval.
9. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
10. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. Ústavní stížnost je nepřípustná ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudu odvolacího.
12. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
13. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
14. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že občanský soudní řád v §229 a následujících upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
15. Podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2 o. s. ř.) a nebyl řádně zastoupen.
16. Podle §229 odst. 3 o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
17. Právě takovou námitku stěžovatelka uplatnila ve své ústavní stížnosti, když namítala, že jí nesprávným postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla odňata možnost jednat před soudem.
18. Z ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, podala, natož, že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpala, tj. dosáhla rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Podle Ústavního soudu jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatelka má, respektive měla v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. Tím, že v předmětné věci stěžovatelka žalobu pro zmatečnost nepodala, nastala situace, kdy nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
19. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadeným rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že v této části se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí v ústavní stížnosti nijak nebrojí, resp. nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, která by rozporovala závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatele povinně zastoupené advokátem stíhá břemeno tvrzení, kdy je především na nich samotných, aby Ústavnímu soudu předložili přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat. Pokud stěžovatelka vůbec žádnou argumentaci ve vztahu k odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu nenabídla, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
21. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. Ústavní soud uzavírá, že v postupu Nejvyššího soudu nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
22. Ústavní soud uzavírá, že dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu