ECLI:CZ:US:2023:2.US.2554.23.1
sp. zn. II. ÚS 2554/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Františka Kozelky, zastoupeného Mgr. Renatou Michálkovou, advokátkou sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. ledna 2022 č. j. 31 C 71/2020-218, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2023 č. j. 55 Co 387/2022-285 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2023 č. j. 30 Cdo 1612/2023-310, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal náhrady škody ve výši 286 650 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v určení falešného výdejního dokladu jako pravého v trestním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2022 č. j. 31 C 71/2020-257, žalobu stěžovatele o uložení povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 286 650 Kč zamítl.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně a soud odvolací odmítly projednat nesprávný úřední postup spočívající v postupu Policie ČR při prověření údajně falšovaného dokladu (výdejního dokladu, kterým z depozitního účtu matky stěžovatele bylo vybráno 20 000 Kč) a neprovedly jím navržené důkazy, na jejichž základě by nesprávný úřední postup byl prokázán. Uvádí dále, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že soud prvního stupně zamítl jeho návrh na prodloužení lhůty ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., a odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že v řízení neunesl důkazní břemeno a se způsobem, jakým soudy posoudily jím vznesenou námitku promlčení. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se těmito otázkami odmítl zabývat.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. V případě, že k takovému vyčerpání procesních prostředků nedojde, je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož se jedná o subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po využití všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje.
9. Jak je výše uvedeno, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Své rozhodnutí odůvodnil jednak tím, že v rozsahu, v němž stěžovatel napadl nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu, není dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud jde o dovolání stěžovatele ve vztahu k rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatoval, že neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel ve vztahu k této otázce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Stěžovatel pouze v úvodu dovolání uvedl, že odvolací soud pochybil ve svých závěrech "při řešení otázky hmotného a procesního práva, která doposud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena nebo má být dovolacím soudem posouzena jinak", aniž by však dále uvedl, který z předpokladů přípustnosti dovolání pro danou právní otázku považuje za splněný. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti přitom neuvedl žádný argument, jímž by závěry Nejvyššího soudu týkající se odmítnutí dovolání jakkoliv zpochybnil, vyjma tvrzení, že Nejvyšší soud se jeho věcí nezaobíral. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud postupoval v projednávané věci ústavně konformním způsobem. Jak vyplývá z výše uvedeného, srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání, jeho závěr o odmítnutí dovolání je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za vybočující či překvapivý. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Pokud jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, v uvedeném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu