ECLI:CZ:US:2023:2.US.2598.23.1
sp. zn. II. ÚS 2598/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Havlíčka, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2023, č. j. 33 Cdo 2040/2023-114, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. března 2023, č. j. 22 Co 300/2022-88, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodovaly obecné soudy o žalobě směřující proti stěžovateli. Okresní soud v Mělníku (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 18. 7. 2022, č. j. 12 C 390/2021-68, zamítl žalobu, jíž se žalobce Ing. Petr Holeček po žalovaném domáhal zaplacení 1 000 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 22 Co 300/2022-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci 500 000 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 6. 10. 2021 do zaplacení, ve zbytku jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že účastníci byli v minulosti jedinými společníky obchodní společnosti Tatra kolem světa 2, a to do 15. 2. 2021, kdy byl žalobce jako společník vymazán z obchodního rejstříku a jediným společníkem zůstal stěžovatel. Dále byli zakladateli spolku CzechOverland z. s. Mezi účastníky existovaly spory ohledně hospodaření obchodní společnosti a spolku a ohledně realizace expedičního projektu i dalšího směřování. Dne 3. 2. 2021 uzavřeli účastníci dohodu o narovnání, v níž se stěžovatel mimo jiné zavázal, že po dobu 10 let od jejího uzavření nebude jakýmkoli způsobem poškozovat dobrou pověst žalobce a nebude sdělovat či šířit jakékoli informace či své osobní dojmy týkající se žalobce či jeho působení v obchodní společnosti nebo spolku; pro případ porušení tohoto závazku se zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu 500 000 Kč za porušení každé jednotlivé utvrzené smluvní povinnosti. Dne 29. 8. 2021 stěžovatel přidal na sociální síti Facebook komentář u veřejného profilu s názvem TKS2 ve znění: "ano kolega mě vydíral a vyhrožoval nejen mě, ale tým TKS2 i já jsme to přežili, i když se ze všech sil snažil pošpinit dobré jméno TKS2 a u mnoha lidí se mu to bohužel i povedlo". K osobě žalobce se stěžovatel negativně vyjadřoval i na videích zveřejněných na serveru YouTube; činil tak před podpisem dohody. Zatímco soud prvního stupně skutkově uzavřel, že stěžovatel povinnosti, jejichž porušení bylo sankcionováno smluvní pokutou, neporušil, neboť videa vznikla před uzavřením dohody o narovnání, která je nereflektovala, a v příspěvku na sociální síti Facebook stěžovatel žalobce nejmenoval (proto žalobu o zaplacení smluvní pokuty zamítl), odvolací soud skutkově dovodil, že po uzavření dohody porušil stěžovatel ve svém příspěvku na Facebooku dne 29. 8. 2021 sankcionovanou povinnost tím, že zde šířil negativní informace o žalobci, resp. vyjadřoval o něm své negativní osobní dojmy; i když žalobce ve svém příspěvku nejmenoval, z celého kontextu bylo jasně seznatelné, že se jedná o informace týkající se žalobce a jeho působení v obchodní společnosti a spolku. Neuvěřil obrannému tvrzení stěžovatele, že ve svém příspěvku neměl na mysli žalobce, ale vyjadřoval se k jiné osobě. Proto stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč za porušení jedné z utvrzených povinností.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné proto, že stěžovatel nevymezil žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. K námitkám stěžovatele týkajícím se moderace výše smluvní pokuty a otázce souladu s dobrými mravy v této souvislosti uvedl, že snížení dohodnuté smluvní pokuty a rozpor ujednání s dobrými mravy stěžovatel v předchozím řízení nenavrhoval. Odvolací rozhodnutí tak žádný právní závěr, který by mohl stěžovatel v dovolání napadat, neobsahuje. K otázce namítaného nerespektování povinnosti poučit podle §118a o.s.ř. odvolacím soudem, pak Nejvyšší soud uvedl, že se rovněž nejedná o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o námitku, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám ovšem dovolací soud přihlíží jen v případě, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání však nebylo přípustné, a proto tato námitka nemohla být uplatněna.
6. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy.
7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že se zabýval v prvé řadě otázkou, zdali se Nejvyšší soud nedopustil svévole, a tedy stěžovatelem namítaného porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
9. S ohledem na povahu napadeného usnesení je přitom zřejmé, že se Nejvyšší soud nemohl dopustit zásahu do vlastnického práva stěžovatele, jelikož toto usnesení je čistě procesní povahy. Jinak vyjádřeno: Nejvyšší soud v něm pouze vyložil důvody, pro které se nemohl podaným dovoláním zabývat věcně. Referenčním rámcem Ústavního soudu byla proto výhradně otázka, zda se Nejvyšší soud odmítnutím dovolání nedopustil odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae). Pokud by toto protiústavní pochybení Ústavní soud zjistil, zrušil by napadené usnesení a otevřel tak Nejvyššímu soudu procesní prostor pro věcný přezkum předchozích rozhodnutí obecných soudů, v jehož rámci by se tento soud teprve mohl zabývat rovněž tvrzeným porušením vlastnického práva stěžovatele.
10. Argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky a že jeho rozhodnutí představuje zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Tento závěr stěžovatel staví především na námitce, že dovolací soud náležitě nevysvětlil, proč určitou otázku nepovažoval za vhodnou k dovolacímu přezkumu.
11. Ústavní soud předesílá, že povinností dovolatele je dle §241a odst. 1 o. s. ř. řádně vymezit dovolací důvod. Dostatečně určité vymezení přípustnosti dovolacího důvodu je tak obligatorní náležitostí dovolání plynoucí již z textu zákona. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz plenární stanovisko ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. K námitkám, směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud proto krátce konstatuje následující. Nejvyšší soud uvádí, že stěžovatel při zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud (ohledně námitky týkající se příspěvku na Facebooku a jeho údajného návrhu na moderaci smluvní pokuty). Zjištěný skutkový stav opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (což je opakovaně zdůrazněno v judikatuře Nejvyššího soudu, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015). Takto zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Námitku týkající se nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem stěžovatel v dovolání neuvedl. Za situace, kdy je dovolání nepřípustné, namítané procesní vady (poučení účastníků podle §118a o.s.ř.) přípustnost dovolání založit nemohou (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
13. Námitka absence poučení podle §118a o. s. ř. odvolacím soudem o nutnosti navrhnout důkazy k prokázání svého obranného tvrzení, že se na sociální síti Facebook nevyjadřoval k osobě žalobce, není v posuzované věci případná. Jednou ze zásad civilního sporného řízení je zásada projednací, která znamená, že účastníci jsou povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti. V posuzované věci odvolací soud nedovodil, že stěžovatel nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti svého obranného tvrzení. Jeho tvrzení odvolací soud vyhodnotil v kontextu listinného důkazu (konverzace na síti Facebook) a učinil skutkový závěr, že stěžovatel porušil jednu z utvrzených smluvních povinností, který náležitě v odůvodnění rozvedl.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že postup obecných soudů je ústavně konformní, proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu