ECLI:CZ:US:2023:2.US.2605.23.1
sp. zn. II. ÚS 2605/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Koláčka, právně zastoupeného Mgr. Petrem Chamrádem, advokátem, sídlem Rožnovská 240, Frenštát pod Radhoštěm, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2023 č. j. 1 As 54/2023-49 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 3. 2022 č. j. 65 A 61/2020-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 2. 10. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a obou napadených rozhodnutí, Obecní úřad Hutisko - Solanec (dále jen "správní orgán") určil rozhodnutím ze dne 15. 1. 2018 č. j. 15/1/2018-MK, v řízení podle §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "s. ř."), že "na části pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, X6, X7, X8 a X9 vše v k. ú. S., v úseku od společné hranice parc. č. Y1 a Y2 v k. ú. S., až po společnou hranici parc. č. X7 a X10 v k. ú. S., existuje pozemní komunikace kategorie veřejně přístupná účelová komunikace, která je vyznačena na mapovém podkladu, katastrální mapa s ortofotomapou v měřítku 1:5000", viz příloha č. 1 tohoto rozhodnutí". Jedná se o cca 1,5 km dlouhý a cca 2,1 až 3,3 m široký úsek komunikace tvořené asfaltovou vrstvou, živičným povrchem a vyjetou kolejí v terénu se zpevněním kamenivem.
3. Proti rozhodnutí správního orgánu podal odvolání právní předchůdce stěžovatele jakožto vlastník části pozemků, na nichž se cesta nachází, konkrétně pozemků parc. č. X1, X2, X3, X4, X5, vše v k. ú. S. Odvolatel v průběhu odvolacího řízení zemřel a do jeho procesních práv vstoupili jeho dědicové (manželka a synové).
4. Odvolací orgán odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci. Ten ji v ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že správní orgán správně posoudil otázku existence konkludentního souhlasu předchůdce stěžovatele s veřejným užíváním cesty jakožto pojmového znaku veřejně přístupné účelové komunikace. Soud ověřil, že daný závěr bylo možné učinit z podkladových materiálů založených ve spisu. Žalobce (právní předchůdce stěžovatele) tak měl možnost již od roku 1993 vyjádřit nesouhlas s užíváním dotčené komunikace veřejností. Učinil tak však nejdříve až v roce 2000. Krajský soud pak neshledal důvodnou ani žalobní námitku týkající se nutné komunikační potřeby. Konstatoval, že správním orgánem učiněný závěr o tom, že je ve vztahu ke sporné cestě naplněna tzv. nutná komunikační potřeba, vychází z provedeného dokazování a je řádně odůvodněn.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal skutkový stav věci a namítá, že napadená rozhodnutí spočívají v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, když nebyly naplněny definiční znaky veřejně přístupné účelové komunikace a zároveň je rozhodnutí v rozporu s ústavním pořádkem. Vady řízení podle stěžovatele spočívají v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a pro tuto vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Zjištěný konkludentní souhlas stěžovatele s veřejným (obecným) užíváním komunikace ze spisu nevyplývá, resp. ze spisu vyplývají jednání stěžovatele, z nichž je jeho nesouhlas patrný. Stěžovatel podle svého tvrzení prokázal projevy nesouhlasu s průchodem a průjezdem, a to minimálně od roku 2001 a soud měl vzít jeho aktivní nesouhlas v potaz.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
11. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo krajského soudu, vedenou v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí proto nelze označit za svévolná.
12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozsudků správních soudů považuje jejich odůvodnění za vyčerpávající s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat. Předmětem věci bylo určení, zda se v případě výše specifikované komunikace jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Správní orgány a posléze správní soudy dospěly ke shodnému závěru, že se o veřejně přístupnou komunikaci jedná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je zřejmé, že stěžovatel jimi brojí především právě proti samotnému, pro něj nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před správními soudy, přičemž ústavní stížnost pro něj představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v jeho prospěch.
13. Ústavní soud uzavírá, že v řízení před správními soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu