ECLI:CZ:US:2023:2.US.263.23.1
sp. zn. II. ÚS 263/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, právně zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022, č. j. 26 Cdo 2728/2022-103, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 6 Cmo 187/2019-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal u Městského soudu v Praze vyslovení neplatnosti usnesení Společenství vlastníků jednotek X (dále jen "SVJ"), přijatých na shromáždění konaném dne 1. 11. 2017. Městský soud v Praze návrh usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. 75 Cm 9/2018-45, zamítl. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze nyní napadeným usnesením ze dne 23. 11. 2021, č. j. 6 Cmo 187/2019-79, tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 22. 11. 2022, č. j. 26 Cdo 2728/2022-103, odmítl zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné.
3. Stěžovatel ve svém návrhu podrobně opakuje argumentaci, kterou již zjevně předestřel v předchozím řízení. Zejména znovu popisuje konkrétní skutkové okolnosti a tvrzené vady v provedených hlasováních. Vedle toho dále namítá, že SVJ nepřizpůsobilo své stanovy nové právní úpravě a nezaložilo takto upravené stanovy do rejstříku. Stěžovatel odmítá, že by jím podané dovolání mělo vady, jak uvádí Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná a vykazují prvky svévole. Žádnou ústavněprávní argumentaci stěžovatel ve svém návrhu neuvádí.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
6. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. V první řadě je třeba uvést, že s ohledem na výše vymezenou roli Ústavního soudu je argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti nedostatečná. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, namítá-li stěžovatel toliko věcnou nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací staví Ústavní soud do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3100/19). Argumentace stěžovatele tak, jak je obsažena v ústavní stížností, je spíše pokračující polemikou s rozhodnutími obecných soudů, vůči nimž nemá k dispozici žádné jiné prostředky obrany v rámci právního řádu.
8. K námitce stěžovatele, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto pro vady, jelikož namítal porušení svých ústavně zaručených práv, uvádí Ústavní soud následující. K otázce ústavní konformity odmítnutí dovolání pro vady přijal Ústavní soud v minulosti stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. Ze stanoviska mj. vyplývá, že mimořádný opravný prostředek dovolání mívají (za splnění dalších podmínek) účastníci řízení k dispozici poté, co jejich věc byla již minimálně dvakrát posouzena soudy nižších stupňů, a nyní žádají, aby se jí zabýval přímo Nejvyšší soud, tedy jeden z vrcholných orgánů soudní moci v České republice (čl. 92 Ústavy České republiky). Již jen z právě uvedeného je zřejmé, že přístup k dovolacímu řízení může zákonodárce podmínit řadou požadavků, a to včetně požadavků kladených na formu a obsah podání, které účastník řízení Nejvyššímu soudu předkládá. Tyto požadavky mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání [srov. např. §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu stanovící tzv. majetkový census] a ke zvýšení kvality těch dovolání, která se účastník odvolacího řízení rozhodne podat v případě, že mu to zákon umožňuje. Požadavek povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení pak slouží mimo jiné k zajištění vyššího standardu právní pomoci dovolatelům. Na advokáty, kteří jsou v oboru profesionály, přitom lze logicky klást vyšší nároky stran jejich podání adresovaných soudům než na účastníky řízení, kteří obvykle advokáty nejsou a nemají ani právnické vzdělání. Dále Ústavní soud ve stanovisku výslovně uvádí, že již neobstojí dříve vyslovený názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele. I při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv tak trvá povinnost dovolatelů řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu.
9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečného rozsahu provedeného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci, a na něj aplikovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu