ECLI:CZ:US:2023:2.US.2649.23.1
sp. zn. II. ÚS 2649/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. V., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. dubna 2022 č. j. 111 C 5/2020-234, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 21. listopadu 2022 č. j. 72 Co 124/2022-370 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 28 Cdo 1374/2023-429, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Jihlavě (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, který se na žalovaném (Společenství vlastníků jednotek obytného domu specifikovaného v rozsudku) domáhal zaplacení částky 76 666,66 Kč s příslušenstvím jako části bezdůvodného obohacení. Bezdůvodné obohacení mělo vzniknout tím, že matka stěžovatele na účet žalovaného zaslala ve čtyřech splátkách bez právního důvodu celkovou částku 230 000 Kč, a to v období od února do listopadu 2015, kdy již trpěla duševní poruchou později diagnostikovanou jako Alzheimerova demence. Matka stěžovatele v únoru 2019 zemřela a stěžovatel uplatnil nárok odpovídající 1/3 pohledávky jako jeden ze tří jejích dědiců.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nelze mít za to, že by sporné platby měly být bez pochyb plněním bez právního důvodu. Tento důvod pouze nebyl najisto zjištěn, avšak bylo jej možné seznat nejméně z logické souvislosti a návaznosti sporných a následných plateb žalovaného, stěžovatele a dalších osob. Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelova argumentace o fakticky (nikoli úředním rozhodnutím) omezené svéprávnosti jeho matky a jejím duševním onemocněním zapříčiněné nezpůsobilosti k právním jednáním týkajícím se placení předmětných částek, je vyvrácená na podkladě znaleckého posudku MUDr. Petra Hromady. Odvolací soud též akcentoval skutečnost, že z výpisů pohybů na běžném účtu stěžovatele ve vztahu k účtům jeho matky je u všech sporných plateb patrno, že se nejedná o platby provedené výjimečně, omylem či v důsledku nesprávného uvedení čísla protiúčtu nebo zaslané ve stavu nepříčetnosti. Všechny platby měly totiž nastavený tentýž konstantní symbol odpovídající platbě za tzv. ostatní finanční plnění (0558), stejný, jako u všech ostatních plateb odesílaných z účtu vedeného na jméno matky stěžovatele. Všechny sporné platby také měly připojenu individuální zprávu pro příjemce ("svj", "svj-půjčka", "M., D.", apod.). Dále odvolací soud poukázal na skutečnost, že všechny matkou stěžovatele provedené platby měly souvislost s bezprostředně navazující potřebou žalovaného (tehdy ovládaného stěžovatelem a s ním spřízněnými osobami) hradit splatné závazky, na jejichž zaplacení by bez sporných plateb nebyl na účtu stěžovatele dostatečný disponibilní zůstatek. Za významnou považoval odvolací soud i skutečnost, že z účtů matky stěžovatele byly periodicky připisovány desítky dalších, většinou zálohových plateb (nevyjímaje sporné období roku 2015), u nichž žádné pochybnosti o tom, za jakým účelem byly placeny, nebyly vzneseny. Skutkovými tvrzeními o faktické nesvéprávnosti své matky tak stěžovatel nutně zpochybňoval i validitu ostatních plateb pravidelně prováděných z účtu vedeného na její jméno na účet žalovaného, což však stěžovatel jistě nezamýšlel. Pokud tedy soud prvního stupně u sporných plateb provedených v roce 2015 dovodil ve vztahu k matce stěžovatele vědomé plnění tzv. nedluhu ve smyslu §2997 odst. 1 o. z., tedy provedení platby s vědomím, že sama matka stěžovatele k tomu povinna není, učinil tak správně.
4. Odvolací soud zároveň poukázal na to, že k tomuto závěru dospěl i vzhledem k pravomocnému odsouzení stěžovatele za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku v souvislosti s tím, že ve spolupachatelství s další osobou nechal jím fakticky ovládaným shromážděním žalovaného za nepřiměřeně vysokou odměnu zvolit správkyní domu právě svoji matku; dále schválit nepřiměřeně vysoké odměny mimo jiné sobě a svojí matce, a že bez schválení shromážděním žalovaného uzavřel smlouvu s advokátní kanceláří, jíž se žalovaný zavázal v rozporu se svými možnostmi a potřebami platit částku 36 000 Kč měsíčně (tedy v souhrnu poškodil žalovaného o hodnoty v řádu statisíců korun). Odvolací soud konstatoval, že tato skutečnost současně vylučuje úvahy o tom, že by nevyhovění návrhu stěžovatele mělo být v jakémkoli rozporu s dobrými mravy a poskytuje v zásadě reálný základ i doplňující úvaze prvostupňového soudu o tom, že by stěžovatelem uplatněný požadavek jako zjevné zneužití práva nepožíval ve smyslu §8 o. z. právní ochrany.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
6. Stěžovatel po rozsáhlé rekapitulaci řízení namítá nedostatečné provádění a hodnocení důkazů před soudy obou stupňů. Opakuje tytéž námitky, které již předestřel v předchozím řízení. Stručně řečeno především namítá, že v dané věci nebyly splněny zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci vědomého plnění nedluhu, neboť stěžovatel v řízení prokázal, že je vyloučené, aby on či jeho matka měli dluh vůči žalovanému a že je zjevné, že matka stěžovatele v době sporných plateb trpěla duševní poruchou. Nejvyšší soud podle stěžovatele chybně posoudil právní kvalifikaci vědomého plnění nedluhu a nevzal v potaz otázky stěžovatele vznesené v dovolání.
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
10. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s výkladem podústavního práva, který provedly obecné soudy. Soud prvního stupně i soud odvolací jasně a srozumitelně odůvodnily své závěry o právní kvalifikaci plnění poskytnutého matkou stěžovatele jako vědomé plnění nedluhu ve smyslu §2997 odst. 1, věty druhé o. z.. Z napadených rozsudků je přitom zcela zřetelné, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané a jaké právní závěry na jejich základě učinily.
11. Rovněž v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud žádné vady, které by jej opravňovaly ke zrušení tohoto usnesení. Dovolací soud srozumitelně objasnil z jakých důvodů se závěry odvolacího soudu - že v dané věci bylo ze strany matky stěžovatele vědomě plněno bez právního důvodu a jsou tak naplněny liberační důvody vylučující vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §2997 odst. 1, věty druhé o. z. - nikterak neodchylují od jeho ustálené judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit (body 5. a 6 napadeného usnesení). Mimo jiné také připomněl, že odvolací soud vycházel ze zjištění, že matka stěžovatele sporné peněžité plnění v době, kdy měla plně zachovány své rozpoznávací a ovládací schopnosti, poukázala formou čtyř bezhotovostních transakcí realizovaných v průběhu roku 2015 žalovanému společenství vlastníků jednotek (ovládanému v daném okamžiku stěžovatelem, jako předsedou výboru, a s ním domluvenými členy výboru) s vědomím, že nemá právní povinnost žalovanému plnit, a souhlasem, aby si žalovaný přijaté plnění ponechal, přičemž nešlo o plnění z právního důvodu, který by snad později nenastal nebo odpadl. Platbami zjevně mínila napomoci svému synovi - stěžovateli s hospodařením s peněžními prostředky, jež mu byly svěřeny do správy žalovaným společenstvím vlastníků jednotek. Po připsání částek na účet společenství vlastníků jednotek z něj byly hrazeny dluhy žalovaného, jejichž zaplacení před tím nebylo kryto peněžním zůstatkem na účtu. Nejvyšší soud řádně a srozumitelně zdůvodnil, z jakých důvodů i další stěžovatelem formulované právní otázky přípustnost dovolání nezakládají a v podrobnostech postačí zejména odkázat na body 4 až 9 odůvodnění napadeného usnesení.
12. Ústavní soud proto neshledal, že by se závěry obecných soudů vymykaly smyslu a účelu právní úpravy způsobem odporujícím ústavně zaručeným právům stěžovatele. Článek 36 odst. 1 Listiny (ani ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu